Umění není jen pro povolané. Do galerie se nikdo nemusí bát vstoupit, říká zakladatel DOXu Válka

Dětství Leoše Války nebylo jednoduché. Jeho rodina se potýkala se zdravotními problémy i důsledky doby. Jeho otec byl perzekvován v kauze Rudolfa Slánského a brzy po ní zemřel.

„Tenkrát jsem to nevnímal, protože jsem byl hodně mlád. Později už jsem se o tom dočetl třeba v pamětech pana Bachmanna, ale u nás doma se o tom nemluvilo,“ popisuje. „Bralo se to, že tak šla doba. Jak se kácí les, lítají třísky. Oba rodiče byli v komunistické straně, takže první opravdu silné probuzení přišlo až s rokem 1968.“

Čtěte také

Po únoru odešlo do emigrace až 200 tisíc lidí, mnoho dalších zemřelo na hranicích

Počátkem 80. let emigroval do Austrálie. „Chtěl jsem být co nejdál od Evropy. A když už jsem prchal, tak jsem chtěl mít opravdu emigraci. Ne do Vídně, kde máte pocit, že jste téměř v Praze, protože je to opravdu skoro to samé. Až na zřízení v té době,“ vzpomíná.

Na svoji cestu se dobře připravil, předem si pozjišťoval, co má od nové země očekávat a jak se v ní žije.

„Kulturní šok to nebyl, protože jsem věděl, kam jedu. Jednak jsem to vítal s otevřenou náručí – a taky jsem byl vítán s otevřenou náručí. Austrálie měla úžasně otevřený přístup k imigrantům a úžasné programy, které jsem musel nějak využívat,“ říká Válka.

Horolezec z Československa

A zatímco v Československu pracoval jako topič nebo noční hlídač, v Austrálii plně rozvinul svoji vášeň pro zdolávání výšek a založil si firmu na opravu mrakodrapů.

Čtěte také

Díváme se, ale nevidíme. Vizuální informace ve své přemíře už nekultivují, ale zplošťují a degenerují, myslí si kurátor Otto M. Urban

„Kdybychom nebyli takto bezbolestně legalizováni, tak bychom fungovali v té lehce nelegální poloze, jako jsme fungovali v Československu, kde jsme upravovali kostely, nebo v Rakousku, kde jsme pracovali na kostelech kompletně nelegálně,“ podotýká.

„Samozřejmě významná dávka drzosti tam byla. Byli jsme otužilí z komunistického Československa, kde jsme museli taky proplouvat. A vůbec nám to nepřišlo divné,“ srovnává Válka.

Po revoluci se vrátil do vlasti, založil stavební firmu a v roce 2002 vybudoval Centrum současného umění DOX. Kolem moderní tvorby podle něj vzniká zbytečně mnoho mýtů, které odrazují návštěvníky od prohlídek galerií, což je škoda.

Čtěte také

Zakladatel DOXu Leoš Válka: Dobré umění vás zmrazí, smete a vykopne do jiného světa

„Populace, která není úplně obeznámena s uměleckým nebo kulturním institucionálním světem, si myslí, že na všechno jsou experti, že se umění musí rozumět. To je velký mýtus, že umění dělají povolaní, ti, co ho umějí minimálně interpretovat, analyzovat, zprostředkovávat,“ vyvrací předsudky.

„Všechno má svoje hlubiny. A je to tak jemné předivo, že normální smrtelník se skoro bojí vstoupit do galerie současného umění. Neví, jestli si z něho náhodou umělec nedělá srandu nebo je tak hloupý, že to nepochopí, anebo je to tak nezajímavé, že neví, proč by tam vůbec měl být. To jsou naprosto legitimní obavy, ale nemělo by to tak být,“ uzavírá Leoš Válka s výzvou pro návštěvníky nebát se moderny.

Více podrobností o životním příběhu Leoše Války, výstavách v Centru současného umění DOX, lidské bolesti a cenzuře v médiích si můžete poslechnout v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Michael Rozsypal.