Ukrajina a ruská slepota

Rusko pod vedením Vladimíra Putina udělalo tuto chybu poprvé v roce 2004, když se v ukrajinských prezidentských volbách postavilo za Viktora Janukovyče. Moskva investovala do jeho kampaně nemalé peníze a politický vliv, ale podezřelý volební výsledek rozpoutal oranžovou revoluci, která znamenala potupnou porážku ruské politiky. Otřes z těchto událostí zůstal v paměti jejích autorů a upevnil jejich přesvědčení, že se na jejich zadním dvorku odehrává střet se západními velmocemi, které se snaží podkopat a rozložit Rusko.

Zdálo se, že si Moskva vzala z této zkušenosti několik poučení. Od té doby se už tak nápadně nevměšovala do ukrajinské politiky a počkala si na prezidentské volby v roce 2010, v nichž Janukovyč těsně porazil Julii Tymošenkovou. Vůdcům ukrajinské oranžové revoluce se nepodařilo využít příležitosti, občané jejich země se nedočkali lepšího řízení státu ani životní úrovně a výsledkem bylo politické vzkříšení Viktora Janukovyče. Moskva dostala opět šanci, aby se nereformovaná Ukrajina nemohla spojit s obávaným Západem.

Řada pozorovatelů před dvěma měsíci soudila, že ruská zahraniční politika dosáhla významného vítězství, když přiměla ukrajinského prezidenta, aby nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Ale bylo to jen zdání. Janukovyč prostě udělal to, co chtěl, a Moskva byla se svými nabídkami rychlejší než Evropská unie.

Současný ukrajinský prezident, který už myslí na volby v roce 2015, naléhavě potřebuje zalepit díry ve státních financích, a proto vyjednával současně s Unií a Moskvou a používal je obě jako nástroje svých zájmů. Kreml přispěchal se slibem injekce ve výši 15 miliard dolarů a třetinové slevy z ceny plynu výměnou za ruskou spoluúčast na strategických průmyslových aktivech. Ukrajina se měla zavázat, že se neintegruje s Evropskou unií.

V této chvíli zasáhl stejně jako v roce 2004 zákon nepředvídaných následků, který potvrdil, že Moskva má ve vztazích k Ukrajině slepou skvrnu. Ruští politici znovu přehlédli, že tamní společnost se odcizila své vládě. Touha spousty Ukrajinců po integraci do Evropské unie je spojena s představou o vládě práva držící na uzdě zlodějnu vládních činitelů a jejich kumpánů, kterým je životní úroveň širokých vrstev lhostejná. Proti moskevské politice odtahující Ukrajinu od Evropské unie se staví miliony jejích obyvatel.

Ukrajinci se bouří proti zastavení rozhovorů o přidružení k Evropské unií|foto: Martin Dorazín

Kyjevské demonstrace se rychle obrátily proti ukrajinskému prezidentovi a jeho vládě. Z hluboké a všudypřítomné nespokojenosti se způsobem, jak je Ukrajina spravována od roku 2010, téměř přes noc stala dramatická sociální vzpoura proti represivním a protiústavním zákonům, které měly skoncovat s protesty podle ruského vzoru. Moskva se snaží na Ukrajině udržet Janukovyče a dosavadní poměry, ale tím jen bezděčně uvedla do chodu události vedoucí ke krizi, která má tři nepříjemné následky postihující ruské zájmy.

Ukrajina se především zradikalizovala, tamní poměry znejistěly a reálně hrozí, že se země rozpadne. Rozzlobená společnost, která přišla o všechny iluze, zavrhla své vůdce a nyní naléhavě potřebuje nové. Za druhé, ruský strategický cíl udržet Ukrajinu ve sféře svého vlivu, nyní jasně odporuje zájmům velké části ukrajinské společnosti, a už se nedá udržet nějakou formou tak zvané bratrské pomoci. A za třetí, Moskva vidí na Ukrajině příklad, jak spontánní síla lidu ochromuje postsovětskou vládu v zemi, s níž se cítí hluboce spřízněna.

Ukrajinská oranžová revoluce před deseti lety posílila ruské podezření, že západní síly podkopávají Rusko a jeho zájmy, poslední události mohou jen zvýšit nesnášenlivost vůči jakékoli opozici v samotném Rusku. Ale to jsou všechno jen emoce, takže si musíme položit otázku, jak se mohla Moskva tak přepočítat.

Její potíže odlišit vlastní představy od skutečnosti téměř znemožňují budovat strategickou politiku. Ruští vůdci vidí Ukrajinu emocionálně, protože obě země měly několik století společné dějiny a zkušenosti. Moskva ji proto vnímá jako území, které sice roku 1991 získalo nezávislost, ale to je pro nijen historická úchylka. Ruští politici nikdy skutečně nepřijali Ukrajinu jako udržitelně nezávislou zemi, která je jiná než Rusko.

Podle Putina jsou Ukrajinci a Rusové jediný národ. Podle něj je to spíše stát než země. Ruští politici přemýšlejí od rozpadu Sovětského svazu o Ukrajině jako o zemi, která se od nich náhodou odtrhla, ale nemůže existovat bez těsného svazku s Ruskem. Kvůli těmto klapkám na očích ruští politici nedokážou pochopit skutečnosti, že na Ukrajině se rychle vyvinula občanská společnost, v níž roste pocit, že to je a musí být jiná země než Rusko.

Moskva by měla co nejrychleji změnit svou strategii, aby se vyhnula sílícímu napětí na Ukrajině, společně se Spojenými státy a Evropskou unií podpořit politický proces, který by tuto zemi udržel pohromadě. K tomu je potřeba odložit stranou emoce a paranoiu, a přijít na skutečné příčiny revolučního procesu, který zmítá zemí na pomezí střední a východní Evropy.

Zpracováno ze zahraničního tisku.