Události roku 1968

21. srpen 1968 se stal symbolem nezdaru našeho pokusu zlidštit totalitní komunistický režim a vymanit se ze smrtícího sovětského objetí. To není úplně totéž, i když jedno bez druhého bylo nemyslitelné. Dnes máme důvodně za to, že obojí bylo neuskutečnitelné, vždyť se to nepovedlo nikde. I v komunistických zemích, které sovětskou kuratelu nepřipustily, jako Jugoslávie, nebo se z ní vymkly, jako Rumunsko, si režim nelidskou tvář ponechal. Fantazie o tom, jak by u nás bylo nebýt sovětského zásahu, nelze nikomu zakazovat, ale bůh ví, jak by to dopadlo.

Srpnové datum je většinou vnímáno, jako nešťastná tečka za jistou epizodou, nad níž se zavřely vody. Vzpomínka má elegickou příchuť, jako tragický epos o padlém hrdinovi. Toto datum má ale ještě další význam. Není jen zakončením, ale i novým počátkem. Nikoli pro svět, pro Evropu, ale pro nás.

Takzvaná normalizace, která pak nastala, způsobila téměř úplnou demobilizaci české společnosti v oné sféře života, jíž se říká morálně kulturní. Trvala 20 let a dovršila dílo zkázy, jímž je totalitní režim. Vyhloubila v našich dějinách diskontinuitu, kterou už nelze překonat. Uvažme nacismus. Komu bylo v době jeho vítězství v Německu 30, tomu bylo v době jeho porážky, pokud přežil, 42. Mohl navázat a nějak pokračovat.

Přesuňme se k nám. Pro názornost volím příklad velmi dílčí. Kdo byl skaut a v 48. mu bylo 20, mohl ještě v roce 1968 obnovovat skauting. Mnozí to zkusili. Po dalších 20 letech se to už prostě nedaří a nejde jen o skauting. Spousta dalších vypracovaných životních forem přišla o své nositele, ať už jde o oblast spolkovou, kulturní, akademickou, církevní a tak dále. Vždyť zanikly celé velké sociální skupiny.

Normalizace byla nejen přerušením dějinné kontinuity, ona nás také změnila. Režim (říkal "reálný socialismus"), za tu morální demobilizaci platil nabídkou, která byla přijata. To byl ten skromný komfort privátních světů, v něž se česká společnost rozpadla. Mnozí po něm touží dodnes. 20 let stačilo k tomu, aby se změnila většinová hodnotová orientace. "Držte hubu a krok a ve svém soukromí, na svých chalupách, záhumenkách a ve svých individuálních kariérách dělejte, co umíte!" V cynické hantýrce vojáků základní služby se tomuto stylu života říkalo "veget".

Vida, ujalo se to. Tradice konzumního soukromničení, vylepšovaného dle možnosti a schopnosti korupcí, žije dodnes a tíží náš společenský, kulturní a politický život jako mlýnský kámen. Že ne? Pohleďme, s jakým nezájmem častuje veřejnost ty, kdo aktivně vzdorovali mizérii minulých dob. Mám na mysli mukly a disent. Nebo jak znamenitě u nás politicky prosperuje živá fosílie zvaná KSČM. A spolu s ní i klientelismus, to slavné, "já na bráchu, brácha na mě", jehož rozkvět umožnila právě normalizace. Všimněme si, že spousta těch "sociálně zdatných", kteří jsou dnes ochotni a schopni zastávat významné posty, jsou právě produkty normalizace. A k tomu všemu rezignovaná, tedy politicky pasivní veřejnost, nebo aspoň její značná část. Jako kdyby znala jedinou alternativu. Podepsat krátkodeché prohlášení a nebo nejít k volbám.

Způsob života, nastolený normalizací, má obrovskou setrvačnost. Na počátku je jisté datum - 21. srpen 1968. Pokud vzpomínáme, neměli bychom zapomenout na tento jeho význam.