Učitelé na barikádách

1. srpen 2003

Stávka na základních školách začne 1. září a bude kvůli nízkým platům, oznámily v úterý školské odbory. Ale je to trochu nelogické. Žádná jednání o platech předtím neztroskotala a učitelům se mají mzdy zvýšit, i kdyby nestávkovali. Nemá to celé viditelný smysl a přesto se to děje. Proto musí být stávka projevem nějaké hlubší nespokojenosti, nějaké krize uvnitř resortu.

Pro popis této krize je ale třeba nejprve najít nějaká slova. Člověk, který nemá rád odbory a třeba také nesnáší české učitele, najde vysvětlení okamžitě. Kantoři jsou prostě hysteričtí. Pokud je vláda opravdu bere na hůl a snižuje jim reálně platy, tak mlčí a bojí se ozvat, aby nepřišli ani o to málo, co jim zbývá. Ale když jim chce někdo pomoci a na platech jim přidá, okamžitě začínají křičet, že chtějí ještě víc. Naposledy přece vyhlásili stávku v roce 1997 po několika letech zvyšování platů, podruhé letos, když jim platy podle statistik vzrostly o 15 procent a další nárůst už je přislíben. Učitelé ale trpí dlouhodobým pocitem méněcennosti a neuvědomělou potřebou jí překonat zdůrazňováním svého významu, jak říká definice hysterického chování.

Takové hodnocení je samozřejmě hodně tvrdé, a i kdyby nebylo, pokud si celý stav připadá, že je společností odstrkován, nemůže resort fungovat dobře. Navíc jde již o resort, který je důležitější než ostatní, pokud máme věřit prohlášením obou levicových vlád z posledních let.

Nabízí se ovšem ještě jiná hypotéza. České odbory jsou hodně tradiční a člověk je může s celkem klidným svědomím podezírat, že úplně nepřekonaly dědictví socialismu. K němu patří i pojetí politiky jako boje mezi třídami, zároveň tedy i stávky a demonstrace, když zůstaneme u mírnějších prostředků. Co si dělník nebo učitel nevybojuje, to nemá. A tak i když nám vláda peníze slíbí, je třeba ukázat, že jsme ji k tomu donutili tvrdým třídním bojem.

Také na tom něco může být. Třeba ale existují i nějaké racionální důvody, proč se odbory chovají tak radikálně. Určitě hraje značnou roli zkušenost posledních let. Učitelé byli dlouhá léta opomíjeni, zažili neuvěřitelný počet slibů, které se nesplnily. A když dnes ministryně Petra Buzková tvrdí, že udělá vše pro to, aby průměrný pedagog dostával 130 procent průměrného platu, no, řekněte, kdo tomu má věřit? To už známe.

Důvěra ke státu byla v učitelské veřejnosti otřesena už za pravicových vlád. Úsporný balíček dolehl nejtvrdším způsobem právě na učitele, kteří se mohou nejhůře bránit. A za levicové vlády Miloše Zemana se odehrálo něco stejně nepříjemného. Na vyšší platy se peníze nenašly, ministr Eduard Zeman ale neváhal a 5 miliard korun věnoval na jeden z největších korupčních projektů minulých let, na internet do škol. Dnes Nejvyšší kontrolní úřad tvrdí, že pětina těchto prostředků byla utracena neúčelně. Něco bylo asi i ukradeno a proto kontroloři chtějí podat trestní oznámení.

Ano, je to tak, může si říci učitel. Pět miliard je částka, která stačí například na roční mzdu pro všech sto tisíc pedagogů na základních školách. Proč tedy nežádat například deset miliard a stávkovat, dokud nám to vláda nedá? Takový postup má logiku, protože nedůvěra k státní byrokracii je po zkušenostech z minulých let zcela oprávněná. Teď bude záležet na vyjednávacím umění Petry Buzkové, případně dalších ministrů, aby učitelům vysvětlili, že dnes už je to určitě jinak.

Doufejme, že se jim to podaří. Nedůvěra je totiž nejhorší prostředí pro fungování institucí. Pro české školství to konkrétně může mít nepříjemné důsledky. Z pohledu daňového poplatníka totiž nejsou nejlepší učitelé, kteří veškerý svůj zájem věnují třídnímu boji. Vzdělávací systém také nemusí být z toho důvodu, aby se pedagogové uživili. Slušné platy učitelů jsou pouze předpokladem k tomu, aby společnost byla co nejvzdělanější. Proto také sleduje veřejnost boj učitelů se smíšenými pocity.

Odbory zatím nedokázaly vysvětlit přímý vztah mezi vyššími platy a kvalitou výuky a daňový poplatník si v ovzduší všeobecné nedůvěry může po vzoru kantorů klidně říct: A kde mám záruku, že jim nejde jenom o peníze? Že opravdu chtějí, aby se ve školách učilo lépe?

Pokud tedy je nějaká krize ve školském resortu, pak je to krize důvěry. Nejlepším prostředkem, jak ji překonat, je rozumná diskuse o společném díle mezi zástupci učitelů, státu a obcí. Není ovšem žádná záruka, že k ní opravdu dojde.

Každý pokus o rozumnou dohodu se ale vyplatí, protože k ní nakonec musí stejně dojít. Efektivita školského systému se stává jedním z předpokladů prosperity vyspělých společností a Česko si klade vysoké ambice. Na účastníky debaty o školách tedy lze apelovat, aby měli na mysli tuto vyšší odpovědnost.

autor: Petr Holub
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.