Ubývá nás, už jsme předposlední

Řekl jsem, že se to nějak ví. Asi tak, jako se ví, že dochází k oteplování zemské atmosféry, stoupání hladiny světového oceánu apod. To vše se děje velmi pomalu, samotné lidské smysly to nezaznamenávají. Kdo chce, hodí tu informaci za hlavu. A to dělají skoro všichni. - Naši demografové vypočítali kvantitativní důsledky, které z toho plynou v dlouhodobé časové perspektivě. Zprávu o tom přinesly v minulých dnech snad všechny noviny.

Na jednu českou ženu v reprodukčním věku připadá dnes prakticky jedno dítě (přesněji 1,18). Na jednu ženu; muže (druhou polovinu populace) nepočítejme. Nerodí. Z populační dynamiky národa českého vyplývá, že přibližně za každých 31 let se počet obyvatel naší země zmenší na polovinu předchozího stavu. Slyšeli jste dobře! Pamatujete-li na středoškolskou matematiku, kapitolu "posloupnosti", můžete si to přepočítat. Zjistíte toto: za 300 let (což není v dějinách národa zase tak moc), tedy za 300 let budou mít naši potomci akorát tak na to, aby zabydleli menší krajské město.

To je perspektiva úděsná. Ve srovnání s ní blednou všechny ty starosti o to, zda a kdy doženeme životní úrovní západní Evropu, jak bude s naší suverenitou v jejím superstátě, co na to sudetští Němci atd. Všechny ty zpěvánky o ohrožení našich národních zájmů, ba samotného češství, v podání vlasteneckých spolků i voličsky nejsilnějších stran míří - jak se říkává - "mimo mísu".

I mysl zcela otrlá patrně zareaguje na toto zjištění otázkou, či spíše výkřikem: "Proboha, co proti tomu?!" - Bohužel, stejně jednoduchá odpověď není po ruce. Nejprve bychom se měli ptát, proč to tak je. Ani na tuto otázku není snadná odpověď. Zavedli jsme si totiž zvláštní mrav, kdy neumíme vidět samy sebe.

Propad české porodnosti, ta předzvěst populačního kolapsu, je totiž důsledkem okolností nemateriální povahy. Nemůže mu čelit žádné ministerstvo. Ani ministerstvo financí. Uplácet mladé rodiny, aby měly děti, je totéž, jako zvyšovat platy demoralizovaným úředníkům, manažérům a politikům, aby nebrali úplatky. - Je-li ideálem sladký život, tedy hmotný komfort, úspěšná kariéra, případně aplaus, čili společenské uznání -, pak je dítě přítěží a rodičovství cestou trnitou a kamenitou, vlastně masochismem.

Nejsme v tom sami. Oba společenské systémy, s nimiž máme přímou i nepřímou zkušenost, ten východní totalitní i ten západní liberální, proklamují stejnou hodnotu. Říká se jí blahobyt. Ten západní skýtá více prostoru další hodnotě. Říká se jí individuální seberealizace. Jde-li o populační reprodukci, o přežívání společnosti, vyjde to nastejno, dítě je přítěží zde i tam. Vymírá i západní Evropa. Ale my víc. Jsme na předposledním místě.

Co tu říkám, není planý poplach. Ono to tak je. Není to ani moralizování. Nevyčítám nikomu, že se v tomto případě vydal cestou, která vede do záhuby. Ti mladí, co si chtějí užít, a proto nechtějí mít děti, tak nečiní zcela svobodně. Podepsala se na nich rodičovská generace. Vystavila je citovému strádání tím, že se jim málo věnovala. Podepsala se na nich současná kultura tím, že jim nabídla pouze pochybné identifikační vzory. - Mohl bych pokračovat, ale není třeba. Stejně bych dospěl k závěru, že nelze očekávat, že by se stávající trend sám od sebe zvrátil. Spíš lze počítat s tím, že za 30 let, až nás bude jen polovina, vyplní ten zbytek utečenci z různých končin světa.

Pak nastane problém, jak je integrovat, když si nevíme rady ani s integrací naší nečetné romské minority. Bylo by praktické, kdyby naše řidnoucí řady doplňovali migranti z kultur nám nepříliš vzdálených. Například Argentinci českého původu, pokud by chtěli. Nebo Židé, pro něž bude pobyt ve Svaté zemi nesnesitelný. Východní a balkánští Slované. Také Gruzínci, Arméni. Možná i chaldejští a koptičtí křesťané, kteří v arabských zemích strádají. Ty všechny bychom měli zvát s otevřenou náručí. Ano, už vstupuji do říše fantazie. Raději to přenechám našim poslancům a šéfům našich partají. Jen si nejsem jist, zda to jsou ti praví.