Týden očima Petra Schwarze: Umění počítat. Aspoň do pěti
Západ se v Afghánistánu krutě přepočítal, ještě minulý týden katastroficky znějící předpovědi, že do 20. výročí 11. září může extremistické hnutí Tálibán vstoupit do Kábulu, se ukázaly jako naprosto nemístně optimistické. Tálibán Kábul dobyl už v půli srpna a vyhlásil v zemi islámský emirát.
Tálibán sice oficiálně slibuje, že tentokrát se bude chovat civilizovaněji než při svém prvním převzetí moci v 90. letech, kdy například tehdejšího prezidenta Nadžíbulláha islámští extrémisté vykastrovali a pak uvláčeli v kábulských ulicích za náklaďákem, krvavá lázeň poprav a mučení i nyní pokračuje.
Čtěte také
Snad jediné, čemu se dá z oficiálních prohlášení Tálibánu věřit, je, že v zemi rozhodně nebude demokracie. Tisíce lidí se pokoušejí prchnout ze země přes vojenskou část kábulského letiště, kterou stále drží američtí vojáci, přicházejí drastické zprávy o ušlapaných lidech, kteří se v zoufalství pokusili zachytit na podvozku odlétajícího letadla a zahynuli po pádu z velké výšky.
Evakuaci občanů a místních spolupracovníků západních zemí provází chaos, třeba Nizozemci nevěděli ještě na konci týdně, co je se sedmi stovkami jejich občanů, a jejich evakuační let ve středu odletěl bez jediného pasažéra. Podle britských diplomatů se zas jejich ministr zahraničí Raab podepsal na tom, že množství spolupracovníků britských vojáků uvízlo v Kábulu, protože v kritických chvílích, kdy byla potřeba jeho osobní intervence, Raab nechtěl být rušen při dovolené na krétské pláži.
Ať umíme počítat, nejlépe se vším
Česko v tomto srovnání zaznamenalo značný úspěch, podle slov premiéra Babiše se podařilo ve třech evakuačních letech dostat ze země všechny lidi, které měla česká vláda zájem z Afghánistánu dostat, včetně několikanásobku původně diskutované dvacítky spolupracovníků českých vojáků a jejich rodin. Ti, o které vláda zájem neměla, zůstali v Kábulu, další let už nebude.
Čtěte také
Ale pojďme dále. Opozicí ovládaný Senát se nedlouho před sněmovními volbami rozhodl, že je nyní důležitější počítat hlasy voličů než se zabývat sčítáním dalších děr ve státním rozpočtu a propustil bez projednávání jinak opozicí ostře kritizovaný vládní projekt zvýšení důchodů nad rámec zákona.
Sociálnědemokratická ministryně sociálních věcí Maláčová si spočítala, že v předvolební kampani je lepší diskutovat v hospodě u piva s mladými než sedět na online zasedání vlády, a rovnou se pochlubila na sociálních sítích fotkou z této hospodské debaty. Trochu vadou bylo, že i když vláda právě v těch chvílích povolovala v rámci protikoronavirových opatření nově sedět v restauraci u jednoho stolu šesti lidem místo dosavadním čtyřem, paní ministryně na fotografii sedí u jednoho stolu přinejmenším s desítkou dalších spolustolovníků.
Čtěte také
Maláčová se hájila, že lidi u stolu zapomněla počítat – ano, to, že zapomíná počítat, je právě vůči Maláčové dlouhodobě častou výtkou, přesto sečíst sebe a tři další není ani v zápalu diskuse tak složité, zvláště když jich u stolu sedí několikanásobek. K vybavení ministryně by to snad patřit mělo. A taky by k němu mělo patřit dodržovat opatření vlády, ve které sedí.
Poláci, Litevci i Lotyši stále sčítají nelegální migranty, které přes jejich hranice do Evropské unie lifruje z Běloruska Lukašenkův režim. Polsko na hranicích urychleně buduje přes 150 kilometrů dlouhý plot z ostnatého drátu, litevská pohraniční stráž natočila, jak běloruští pohraničníci přes hranice tlačí skupinu desítek migrantů.
V devětašedesáti letech zemřel Japonec Kadži, muž, který zpopularizoval známou hru s čísly zvanou sudoku, jejíž ideu vymyslel už v 18. století slavný švýcarský matematik Euler. Jeho následovníci ve Švýcarsku vypočítali číslo pí už na téměř 63 bilionů desetinných míst – tím stanovili nový rekord, obvod kruhu bude tedy z jeho průměru možné spočítat ještě daleko, daleko přesněji, než aby to k něčemu bylo. Ať umíme počítat, nejlépe se vším, přeje posluchačům Českého rozhlasu Plus, sobě i celému světu Petr Schwarz.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
