Turecko, toužící po Evropě
Není žádný jiný stát na rozmezí Asie a Evropy, který by neustále koketoval se členstvím v Evropské unii. Migrace z tohoto státu směrem do Evropy byla historicky významná, což taky platí o nejžhavější současnosti. Proto jsou Turci částečně Evropané, přitom ale kulturně patří zároveň do Asie. Nedávno to například potvrdily plošné genetické testy.
Dnešní turecké obyvatelstvo je pestrou směsicí původem indoevropského obyvatelstva s asijskými kmeny z oblasti dnešní Střední Asie a Mongolska. Není výjimkou, že Turci jsou modroocí a jako děti často i blonďatí. Turecko totiž historicky patřilo hlavně do Středomoří, tedy do sféry vlivu antiky. Na polovině pobřeží byly dodnes známé řecké kolonie a ve vnitrozemí žily mýtické národy Frýgů, Lýdů nebo Kárů. První známou kulturní říší však byla ta Chetitská na Anatolské pláni. Tito Indoevropané byli nejspíš předky dnešních bojovných Kurdů. Na území pak migrovali třeba i Keltové a dlouho zde vládla Římská říše, která se přeměnila na Byzantskou. Tam, hlavně do Konstantinopole-Cařihradu, zamířilo mnoho římských občanů.
Vlastní dějiny Turecka však začínají až vítězstvím seldžuckých Turků nad Byzantskou říší na konci 11. století. Od té doby sem migrovalo nomádské obyvatelstvo z východu, které už přitom bylo islamizováno. Takže se počet křesťanů neustále snižoval. Turci expandovali do celého Středomoří, na Balkán i jižní Ukrajinu. Rozšiřování říše tak přinášelo i migrace tureckého obyvatelstva na široká okolní území. Dodnes žijí staleté kolonie Turků v Bulharsku, Srbsku a Bosně. Osmanská říše se však neustále zmenšovala, proto už 19. století přinášelo migrace zase nazpět do Malé Asie. Největší změnu ale znamenalo zrušení sultanátu a vítězství Mladotureckého hnutí pod vedením Kemala Atatürka. Ten zemi přinesl demokratizaci, i sekulární kulturu, díky níž se Turecko přiblížilo svým evropským vzorům. A taky se stalo národním státem a ne multikulturní říší.
Moderní Turecko už je opravdu jiná země než ta předešlá. Překotně se totiž rozvinul průmysl, i vzdělanost obyvatel. Životní úroveň na západě země se blíží té evropské, chudí lidé z východu však stále míří za živobytím nejen do Ankary a průmyslové megapole Instanbulu, která už má 9 milionů obyvatel, ale taky do Evropy. Přes 2 miliony Turků a Kurdů žije například v Německu, kde mají mnoho náboženských a kulturních institucí a často jsou i jako migranti naturalizovaní. Další statisíce tureckých občanů pak migrovaly za prací do Rakouska, Francie, Belgie, nebo Holandska, kde tvoří velmi početné menšiny. I z těchto důvodů, blízkosti ekonomické i politické, by Turecko mohlo patřit do rámce Evropské unie. Mnoho států však k tomu má značné výhrady.
Vyčítají se jim hlavně tři velké hříchy minulosti, týkající se částečně migrací. Prvním je genocida Arménů po 1. světové válce, kterých bylo zabito na 1 milión. Druhá otázka se týká vztahu Řeků a Turků. Ve 20. letech minulého století totiž turecké pobřeží muselo opustit a migrovat do světa nejméně 1 500 000 řeckých křesťanů. Jejich předci v okolí Smyrny, Trójy a Halikarnassu žili nejméně 3 500 let. Dnešní řecká vláda ale kupodivu členství Turecka v EU podporuje, protože tak mohou zmírnit potencionální nebezpečí. Třetím problémem jsou Kurdové. Teprve v roce 1991(!) byla přiznána nejméně 6 milionům obyvatel práva jejich národnostních menšin. Předtím byl poslech rádia, i vydávání novin a knih v kurdštině často i trestným činem. Ze strany Turecka nikdy nedošlo k omluvě za genocidu, ani nepřestal boj s kurdskými partyzány v horách. I přes lobby milionů Turků-migrantů v Evropě tedy může země po členství v Evropské unii prozatím jenom toužit.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
