Turecko, Brazílie, Írán zaskočili Západ

Dosud posledním pokusem situaci vyřešit byl podzimní návrh USA, Ruska a Francie, podle kterého by Írán odeslal větší část svého uranu obohaceného na tři a půl procenta do Ruska a Francie, a do roka by od nich získal uran obohacený na 20 procent v podobě zpracovaných palivových tyčí. Írán by se tedy nemusel vzdát svého jaderného programu, a navíc by nemusel investovat do některých technologií. Západ by naopak věděl, že íránský uran je pod kontrolou, a není obohacován na 90-ti procentní úroveň, tedy takovou, kterou je potřeba pro jadernou zbraň. Tento plán však ztroskotal na íránském nesouhlasu s některými detaily. Od té doby se západní země snaží přesvědčit Rusko a Čínu, další dva stálé členy Rady bezpečnosti s právem veta, aby pomohly na Írán uvalit další sadu sankcí.

Nyní se tedy Teheránu podařilo znovu rozdat karty, a to pomocí nových spojenců, tedy Turecka a Brazílie. Jejich představitelé o věci jednali o víkendu přímo v Íránu, a dnes před svět předstoupili s novým řešením. Čerstvě uzavřená dohoda se podobá té, o které se mluvilo už na podzim – zdánlivě se liší jen v detailech, jako je například fakt, že 1200 kilogramů nízce obohaceného íránského uranu nebude uloženo v Rusku a Francii, nýbrž v Turecku. Tam by se měl prý přesunout do měsíce. Ďábel se ovšem jak známo skrývá v detailech, a tak je tomu i v tomto případě. Podívejme se na dvě důležité byť nenápadné odlišnosti.

Zaprvé Turecko nemůže poskytnout protislužbu v podobě dodávky obohaceného uranu, jak by to mohlo udělat Rusko a Francie, tedy země s vlastními jadernými kapacitami. Írán věc prezentuje tak, že svému muslimskému sousedovi na severozápadě věří, a teprve tureckou iniciativou se odblokovala rezervovaná pozice Íránu. Navržená dohoda ovšem předpokládá, že Turecko na výzvu Teheránu uran okamžitě a bez jakýchkoli podmínek vrátí Íránu, pokud ten prohlásí, že podmínky dohodnutého schématu byly porušeny.
A za druhé, plán dává íránské straně možnost různých časových prodlev ohledně informování mezinárodního společenství, konkrétně Mezinárodní agentury pro atomovou energii, a neobsahuje žádné konkrétní procedury, jak se jednotlivé kroky budou kontrolovat a provádět. Do celé věci bude potřeba nějak zakomponovat ruskou a francouzskou spolupráci, to však dohoda neřeší.

Nic z toho však asi není podstavné, a to také ze dvou důvodů. Zaprvé se íránští diplomaté ukázali jako mistři svého řemesla, a podařilo se jim vytvořit dojem, že podstatou sporu je nakládání s íránským nízce obohaceným uranem, a nikoli íránské jaderné ambice ve vojenské oblasti.
A za druhé, projednávání celého schématu znehodnotilo podzimní úsilí zemí rady bezpečnosti stanovit jasně parametry toho, o čem a jak se bude s Íránem jednat. Teherán jednání rozdrobil novým návrhem, který některé problémy řeší, ale jiné přináší, a vrací celou věc o mnoho měsíců zpátky. Důležité země, jako je Francie, sice už daly najevo, že dnes představené řešení nepovažují za relevantní, ale i ony se ocitají v novém kontextu. Nyní se totiž bude muset znovu přesvědčovat již nalomené Rusko, o Číně nemluvě, že na novou – Brazílií a Tureckem vytvořenou situaci nemají brát ohled.

Přitom je celkem zřejmé, že Írán sleduje především oddálení sankcí, a získání dalšího času na vývoj jaderné zbraně. I samotné íránské úřady například teprve před třemi dny oznámily, že spustily další kaskádu karuselů, které budou obohacovat tří-a-půl procentní uran na dvacetiprocentní, což vzhledem k čerstvě uzavřené smlouvě, pokud je myšlena vážně, nemá smysl.
Zajímavá je na věci úloha dvou významných zemí, tedy Brazílie a Turecka, momentálně nestálých členů Rady bezpenosti, které také budou hlasovat o sankcích proti Íránu. Pokud se ukáže, že Írán využil tyto země jen proto, aby získal čas a roztříštil tlak na sebe, mohou se Ankara i Brasília cítit zaskočeny a zneužity. Vždyť do Teheránu na podpis dohody dorazil nejen turecký premiér Erdogan, ale přes celý Atlantik dokonce i brazilský prezident Lula da Silva. O brazilské motivaci zítra v tomto pořadu bude hovořit kolega Karel Wichs.

Turecko samotné bylo ve věci velmi aktivní, například turecký ministr zahraničí Ahmet Davudoglu dramaticky prohlásil, že nová dohoda zcela mění situaci, Írán prý dostatečně ukázal ochotu situaci řešit, a dále jednat o uvalení sankcí je tudíž nesprávné. Právě Davutoglu je autorem nové turecké zahraničně politické linie, která se částečně odklání od spolupráce se Západem, a obrací pohled na východ, k Rusku, ale především arabskému světu a částečně také Íránu. Na jednu stranu jsou tu ideologické důvody – ankarská vláda je v rukou umírněných islamistů. V tomto případě jsou asi ve hře především důvody pragmatické. Spoluprací s Íránem, čím dál mocnějším a ambicióznějším státem, Turecko neutralizuje jeho případné nepřátelství, a naopak zvyšuje svou váhu tváří v tvář Evropě a Americe. Pro Turecko je také neobyčejně významná spolupráce v oblasti dodávek íránských surovin a energie, zejména plynu – nic z toho Západ Turecku poskytnout nemůže.

Zatím jednání o sankcích vůči íránské mocenské elitě na půdě Rady bezpečnosti pokračují, shodou okolností právě dnes francouzský ministr zahraničí oznámil, že jednání postoupila vpřed. Ovšem je otázka, zda se v nové situaci, kdy se západ bude muset ještě obracet na Turecko a Brazílii, které věc vzaly jako záležitost své prestiže, vůbec něco bude moci dohodnout. Nikoho nemůže překvapit, že hra v šachy pochází z Persie, protože právě íránská diplomacie ukázala, že přinejmenším k obraně umí využít i ty figurky, kterých si na šachovnici zatím nikdo nevšiml.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.