Turecko a Evropská unie

Před pěti lety, kdy Evropská unie zahájila s Tureckem přístupové rozhovory, bylo pro vstup do EU celých 60 % Turků. Lidé tehdy znali Evropu z vyprávění svých známých nebo příbuzných, kteří v zemích jako Německo, Nizozemí nebo Belgie žili alespoň z ekonomického hlediska velmi spokojené životy. Od té doby se ale mnohé změnilo. V Evropě sílí proislámské hnutí, které zase mezi Evropany vyvolává paniku a činí je ostražitými. Evropské země navíc Turecku říkají, co má dělat, jak má pracovat na svých reformách a jakým směrem by se mělo ubírat. A to se nelíbí žádné zemi, natož hrdému Turecku.

I proto obliba myšlenky stát se členem Evropské unie slábne a podle průzkumů v dnešní době stojí na straně EU pouze asi 30 % tureckých obyvatel. Turecko už ale na cestě do Evropské unie ušlo mnoho kilometrů a má za sebou několik zásadních změn. Kandidátskou zemí se stalo v roce 1999 a šest let mu trvalo, než s ním EU zahájila přístupové rozhovory. Během té doby, kdy Turecko začalo pracovat na nové evropštější tváři, reformovalo právní řád, polepšilo se na poli lidských práv a největší změnou bylo, že zrušilo trest smrti.

Od té doby Evropská unie otevřela pro Turecko už 13 kapitol v rámci přístupových rozhovorů z celkových 35. Uzavřena byla zatím jen jedna - o vědě a výzkumu. Osm dalších navíc EU zamrazila kvůli tomu, že Turecko nechce uznat řeckou část Kypru a opakovaně odmítá otevřít své přístavy a letiště lodím a letadlům z Kypru.

A právě Kypr je zřejmě největším problémem a překážkou Turecka na jeho evropské pouti. Kypr je rozdělený už od roku 1974, kdy po řeckém puči Turecko na ostrov poslalo svou armádu a rozdělilo tak ostrov na dvě půlky. Jižní, řecká část Kypru už členem EU díky Řecku je. Severní část ale není ani žádným státem uznána jako suverénní stát. EU už roky tlačí na Turecko, aby otázku Kypru vyřešilo, aby uznalo jižní Kypr a začalo spolupracovat. Kvůli neochotě obou stran zatím ztroskotala všechna vyjednávání. Pokud se Turecko ale bude opravdu chtít stát členem Evropské unie, tento problém bude muset dřív nebo později vyřešit. Turecko musí podle EU uznat Kypr nejpozději do konce vstupních rozhovorů.

Turecko ale nemá leccos vyřešené i s několika dalšími sousedy: přetrvávají spory s Řeckem nejen kvůli Kypru, ale i kvůli dalším řeckým ostrovům v Egejském moři a o moře samotné, podobně nahnuté jsou stále i diplomatické vztahy Turecka s Arménií. I když se v poslední době turečtí a arménští politici několikrát sešli s tím, že začnou o nové budoucnosti obou zemí jednat, společné hranice jsou ještě stále uzavřené.

Ale dejme tomu, že Turecko bude pilně pracovat na reformách i na zahraniční politice, že ještě více rozšíří práva náboženským i národnostním menšinám, že posílí práva žen. Bude i po splnění všech Evropou požadovaných změn zemí, která zapadne do evropského společenství? Zcela určitě ne na 100 %. Vždyť Turecko je zemí, která je kulturně naprosto odlišná od evropské tradice. Především je to země, kde se 99 % obyvatel hlásí k islámu a díky svému náboženství tak zastává zcela odlišné hodnoty, než na jaké je zvyklá Evropa, čerpající zase z křesťansko-židovské tradice.

Největší zkušenost s Tureckem má Německo a jak diskuze na téma integrace přistěhovalců v Německu ukazuje, není soužití těchto dvou kultur vůbec jednoduché. Evropa se bojí, že vstupem Turecka do EU se otevřou hranice téměř 80 milionům Turků. Ne všichni by hned překračovali hranice ve snaze dobytí nového a lepšího života v některé z evropských zemí. Zcela určitě by ale takových nebylo málo.

A jak opět ukázala německá zkušenost, Turci nejsou těmi, kteří by se jednoduše přizpůsobovali novému prostředí. V Německu často žijí turecké rodiny v oddělených čtvrtích, odmítají se učit jazyk a k podobnému životu a výchově dětí v turecké kultuře své krajany v Německu několikrát vybídl i turecký premiér Erdogan. Naopak z úst tureckého prezidenta zazněl nedávno pravý opak. Tureckou komunitu vyzval, aby se alespoň naučila německý jazyk a dala tak možnost svým dětem studovat.

Ostatně Německo společně s Francií nejsou oficiálně z přístupových rozhovorů s Tureckem příliš nadšené. Jako jediné dvě země prosazují v rámci EU koncept, který by místo plnohodnotného členství definoval turecko-evropské vztahy na principu jakéhosi privilegovaného partnerství. O něčem takovém ovšem turečtí politici nechtějí slyšet a dál se snaží vyhovět požadavkům unie. Naposledy tím, že Turecko na přání EU prosadilo novou ústavu. Změny, které si Turci odsouhlasili v referendu 58 %, obsahují například dodatky zaručující práva na ochranu osobních údajů a informací, rozšiřují práva dětí a žen a také zahrnují pozitivní diskriminaci dětí, žen, seniorů a invalidů. Zároveň ústava omezí pravomoce armády, která má v Turecku tradičně velký vliv a má ochraňovat sekularitu země.

I nadále má ale Turecko na čem pracovat. Stále chybí větší spolupráce s národnostními menšinami, především s Kurdy a také větší tolerance náboženských menšin, převážně křesťanů, kteří často volají po možnostech znovuotevírání kostelů a provozování bohoslužeb. K větší toleranci křesťanů v Turecku mimochodem několikrát turecké politiky vyzval při své nedávné státní návštěvě i německý prezident Christian Wulff. Vzkázal, že stejně jako je Německo přátelské k muslimům, tak i on očekává recipročně toleranci křesťanů.

Seriál Současné Turecko vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.