Tuniská literatura

Pojem tuniská literatura lze vyložit nejednoznačně. Buď jej můžeme chápat jako literární díla vytvořená na území dnešního Tuniska již od dob antiky a arabského středověku, nebo jej můžeme nahlížet jako literaturu národní. Neboli takovou, která vznikala v kontextu formující se republiky.

V prostoru vymezeném pro toto setkání není samozřejmě možné pojmout tuniskou literaturu jako celek, a proto se blíže seznámíme se dvěma významnými autory meziválečné éry. Doby, kdy Tunisané začínali nacházet svou národní identitu. Mnohá tehdejší témata totiž přetrvala až do dnešních dnů, jako například emigrace, odloučení od rodné země, problematika dospívání, příchod do města a opouštění náboženských či venkovských tradic.

Navzdory básník zpívá…

Prvním z autorů, která vám dnes představím, je básník Abú'l-Qásim aš-Šábí. Sice zemřel již ve věku 25 let v roce 1934, ale dodnes je považován za hlavního inspirátora tuniské moderní literatury. Pocházel z města Tozeur na jihu, vystudoval práva na slavné univerzitě az-Zajtúna a básnické ostruhy si získal zejména tím, že se příkře stavěl proti kolonialismu. Z tohoto rebelantského období pochází i jeho báseň Tyranům světa odsuzující právě i koloniální útlak.

Sahara na jihu Tuniska|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Dag Endersen

Vy, zlovolní tyranové,
vy, milovníci temnoty a života nepřátelé,
vysmáli jste se bolům slabých, jejichž krev ulpívá na vašich dlaních
vyšli jste zahnat kouzlo bytí a zaseli smutek...

Není bez zajímavosti, že stejné verše byly užity i během revolučního roku 2011, kdy byl do pozice tyranů vsazen režim prezidenta Ben Alího. Pro tyto účely se aš-Šábího tvorba ukázala být vhodným materiálem.

Národní ikona

Celé jeho dílo je protknuto patriotismem. Kromě zmíněné básně pak stojí za zmínku i jeho Zpěvy o životě (Aghání al-hajját“). Jako většina průkopníků moderní arabské literatury se aš-Šábí zasloužil i o řadu překladů, především z oblasti francouzské romantické literatury a starší literatury arabské. K autorům, které si oblíbil již v mládí, patřil Alphonse de Lamartine, J.W. Goethe, ale i Alfred de Musset či Victor Hugo.

Ovšem i přes svou znalost a oblibu klasiků začal právě aš-Šábí používat tu a tam i slovní zásobu tuniského dialektu. Těm, kteří napodobovali klasický jazyk, se takřka vysmíval, když tvrdil, že „jsou vězni velkého množství různých klišé a básnických protimluvů, jež je nutí imitovat předky. Píší jazykem, který však není jejich tím jejich jazykem.“ Aš-Šábí spatřoval budoucnost především v novém jazyce zakotveném v hovorovém užití a sekulárním kontextu.

Velbloudi jsou součástí života v Tunisku|foto: Creative Commons Attribution-NoDerivs 2.0 Generic, fabio. dilepo

Stejně jako ostatní esa arabské moderní poezie, i aš-Šábího básně našly uplatnění coby základ písňových textů v arabském populáru. I proto se jeho sláva začala šířit zejména až po jeho smrti. Bourguibovský režim jej pak glorifikoval do pozice národního hrdiny. Dokonce mu byl zbudován monumentální pomník poblíž jeho rodného města Tozeuru.

Aš-Šábího prozaický protipól

Druhou významnou osobností, která zformovala současnou tuniskou literární scénu, byl Alí Douagi. Pocházel ze stejné generace jako aš-Šábí a zemřel ve věku 40 let. Na rozdíl od zmíněného tuniského básníka však byl Douagi především romanopisec a zakladatel tuniského arabského divadla.

Známý byl i svými satirami a rozhlasovými hrami. Často se u něj setkáváme s obdobným tónem jako u aš-Šábího. I když jeho literární boj proti kolonialismu neměl onu hořkou, až melancholickou příchuť fatality. Byl především satirickým komentátorem a řekli bychom kavárenským intelektuálem.

Již deset let po své smrti byl uznáván coby legenda. Alespoň jej tak nazval egyptský literární kritik Tahá Hussajn.. Mistr satiry Douagi podlehl svému bohémskému životu. Jeho dlouholetá závislost na drogách a posléze tuberkulóza jej přivedly na smrtelné lůžko ve vojenském špitálu v Tunisu v roce 1949.

Dnešní Tunisko|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Dag Endersen

Pro moderní tuniskou literaturu je dodnes příznačné právě už zmíněné střetávání se francouzštiny a arabštiny. V roce 2002 bylo vydáno na 1300 publikací z čehož téměř 900 bylo napsáno arabsky. Situace je o to komplikovanější, že v průběhu 20. století začali mnozí arabští literáti používat právě tuniský dialekt i v honosné literatuře a narušili tak dosavadní mnohasetletý monopol spisovného jazyka.

Ačkoliv Tunisko nedalo arabskému světu literární giganty typu Nagíba Mahfúze a tuniská literatura stále stojí ve stínu francouzských intelektuálních tradic, i přesto si zaslouží pozornost čtenářů i z jiných částí světa.