Trpělivostí proti strachu

Když Francouzi a Nizozemci odmítli evropskou ústavu, není příliš jasný další vývoj. Evropa kráčí do krize, ale těžko předem říci, jaká krize to vlastně má být. Pokud Evropané zůstanou racionální, není se příliš čeho bát. Bohužel jde o víc, ve hře jsou temné emotivní pocity, které by měly zůstat pod povrchem.

Na první - ekonomický - pohled se zdá, že za všechno může Francie. To ona se nechce vzdát zemědělské politiky, kterou musí ostatní země dotovat a která zdražuje evropské potraviny. Ostatní s tím nesouhlasí, Francouzi jsou ale dost silní, aby dosavadní směr udrželi.

Francie také nechce povolit vývoz služeb, protože se bojí konkurence z východní Evropy. I minimální reformy v tomto ohledu je Paříž ochotna vetovat.

Důsledkem francouzského postupu je nizozemské veto. Přinejmenším to tvrdí sami Holanďané. Jako hlavní důvod svého odporu k ústavě totiž uvádějí, že především nechtějí dávat peníze na evropské dotační programy. Hlavním programem, který pohltí polovinu evropských financí, je právě politika na podporu zemědělství.

Dnes přicházejí zprávy, že proti ústavě se staví většina Dánů, kteří budou mít referendum v září. Podobné to je v Británii, která může euroústavu definitivně pohřbít jen tím, že žádné referendum pořádat nebude.

Především Britové vypočítávají rozumné ekonomické důvody, proč je další evropská integrace pro všechny nebezpečná. Pochopitelně jde především o francouzské požadavky, aby se dále dotovalo zemědělství, aby se neotevřel trh služeb, aby se ve všech zemích vybíraly stejně vysoké daně.

Lidé ze středu i východu Evropy zůstávají hledět na takové poměry s úžasem. Proč se tři roky domlouvala evropská ústava, když se nakonec všechno zahodí a zůstanou jen spory, které mohou přinést větší, či menší výhodu některým zúčastněným, přitom však všem dohromady způsobí vážnou ztrátu.

Například Američané by si něco takového nikdy nemohli dovolit. Jejich politika také zaznamenala v posledních desetiletích některé porážky, přesto si lze těžko představit, že by stříleli s takovou vervou góly do vlastní branky, jako právě Evropané. Třeba operaci v Iráku nepochybně nějakým způsobem dokončí a dokud trvá, tak nezačnou debatovat, jaký to má všechno smysl.

Při pohledu z východu vůbec člověka na neúspěšných referendech zarazí jedna věc. Nesmírně důležitým motivem všech kampaní proti ústavě byl strach z přistěhovalců z východu. Nešlo jen o islamisty, ale také o nás, Poláky, Čechy, Lotyše, Maďary.

Tento strach není úplně nejnovějšího data. Začal se objevovat už před třemi lety, kdy byl v Nizozemsku zastřelen populistický vůdce Pim Fortuyn, a kdy ve Francii byl druhým nejúspěšnějším kandidátem na prezidenta proslulý Jean-Marie Le Pen. Tehdy politici i experti varovali západní Evropu před nástupem pravicových radikálů a novodobého nacionalismu, který může ohrozit tradiční demokratické hodnoty. Politici si toho nevšímali, především ti z pravice.

Konzervativci v čele s francouzským prezidentem Chiracem a nizozemským premiérem Balkenendem posunu doprava využili, aby se dostali k moci, a tím to pro ně skončilo. Obě neúspěšná referenda dnes ukazují, že radikálové z okraje politického spektra mezitím nevymřeli.

Především zástupci neparlamentních stran a menšinových frakcí velkých stran oslovili nespokojené voliče. Přitom se nerozlišovalo mezi radikály zprava a zleva. Právě ti varovali před námi, občany nových zemí z východu Evropy a také s tím převálcovali dosavadní politickou reprezentaci.

Významní politici Evropy budou hledat vůbec nějakou cestu, na které by se dohodli, zřejmě se dočkáme nějakých významných rozhodnutí.

Přesto zůstává otázka, jak tomu všemu máme rozumět my, lidé z východní Evropy. Pozoruhodný postoj prokázali Lotyši. Jejich parlament ústavu schválil ve čtvrtek po nizozemském referendu a takový postoj je o mnoho víc hodný úcty, než tomu je v případě Francouzů a Holanďanů. Nejde o to, že je proevropský, ale že připomíná vstřícnost východních zemí k unii. Je to možné vykládat jako pomoc západoevropským společnostem proti jejich radikálům. Význam lotyšského gesta vynikne připomínkou, co při celé nastávající krizi hrozí nejvíc. Arogance starých členů unie, pro které je košile bližší než kabát, může vzbudit ublíženou reakci na východě. V překladu do politiky to znamená, že i tady posílí populisté, kteří budou bránit národní čest a suverenitu před cizinci. Rozvrat pak může pokračovat.

Samotná vstřícnost pochopitelně nestačí, je ale možné následovat Blairův návrh na reformu ekonomických politik Evropské unie. Právě přitom může východ zdatně sekundovat. Také Východoevropané už chápou, že významnější je společný volný trh a společné investice do vzdělání a výzkumu, než přísun případných sociálních a zemědělských dotací z Bruselu. Dnes je třeba mít se západem Evropy trpělivost a stále znovu a znovu vysvětlovat, že se vlastně není čeho bát. Lidé z východních zemí se nechystají vystěhovat do starých zemí unie. Když budou mít dost práce, zůstanou jako každý raději doma. Chtějí pouze otevřený a bezpečný prostor svobody, kde se mohou potkávat s jinými pochopitelně nejen při obchodních záležitostech.