Třetí cesta ODS

Ode dneška se situace změnila. ODS může říct, že se svým odtažitým postojem k Unii přece jen reprezentuje širší evropský proud, jakkoliv se zdá, že jde jen o účelový slepenec dvou bloudících - ODS a polské strany Právo a spravedlnost - s pevně zapuštěnou britskou konzervativní stranou. V čem si asi modernizovaní toryové mohou rozumět s ultrakonzervativci z Polska a s převážně liberálními politiky z Česka, kteří na rozdíl od Cameronovy strany nevěří na globální oteplování a podobné "nesmysly"?

Za všechny to vyjádřil europoslanec Jan Zahradil, když prohlásil, že "frakce chce být silným a trvalým hráčem na středopravém, nefederalistickém a eurorealistickém spektru evropské politiky". Prvotním úkolem frakce tedy není konkrétní program, například předělání či zastavení Lisabonu, rekonstrukce Evropské komise či celého základu unijní komunikace, nýbrž posílení pozice. A tedy: větší moc a vliv. Eurorealismus, o němž Zahradil hovoří jako o vysněné spojující ideologii, nemá stejné vymezení v rámci ani jedné ze tří nejsilnějších stran frakce, těžko by tedy mohl spojovat.

Je to jeden velký paradox. Zatímco na české politické scéně ODS vyzývá ke spojování pravice a varuje před štěpením, na evropské půdě se odštěpuje od hlavního pravicového proudu lidových a křesťanských stran, ale i od liberálů, a to v naději, že takto - někde mezi, na třetí cestě - lépe prosadí své názory.

S počtem 55 poslanců, kteří si navíc nerozumí v některých základních otázkách, jako je vztah k celosvětové ekonomické a ekologické agendě, se to logicky nikdy nepodaří. Českým národním zájmům, jak ODS zdůrazňuje, takové sóloakce také moc nepomohou. Hlas ODS možná bude teď lépe slyšet, efektivní politika realismu evropského typu ale vypadá jinak.