Thriller Třetí muž podle scénáře Grahama Greena je u nás téměř neznámý. I kvůli postavě emigrantky

V centru Vídně na ulici Pressgasse 25 je soukromé muzeum filmu Třetí muž – Dritte Mann Museum. Jeden z jeho spolumajitelů Gerhard Strassgschwandtner vysvětluje, proč a jak vzniklo.

„Jsem turistickým průvodcem cizinců. Ti, které jsem prováděl, se mě vždy ptali na film Třetí muž. Já sám jsem ho tehdy neznal, film byl tady téměř neznámý. Lidé nechtěli vědět o naší historii. Jeden z turistů mě vyzval, ať se na film podívám, když o něm nic nevím. Tak jsem se na něj podíval. Byl jsem ohromen a získal jsem několik malých exponátů. A pak jsme se s mojí ženou Karin rozhodli založit muzeum.“

Proč minulost – zvláště tu dosti temnou – lidé znát nechtěli? V Rakousku je to téma vyrovnávání se s historií nacismu, u nás s komunismem. Obě období jsou spjata i s daným filmem a návštěvník může odcházet s otázkami, na které neexistují jednoduché odpovědi.

Logo|foto:Český rozhlas

Muzeum ročně navštíví 7,5 tisíc návštěvníků, nejvíce z USA, Velké Británie a Německa. Otevírací doba muzea, které provozují dva nadšenci, je pouze v sobotu odpoledne. Počet exponátů (cca 3,5 tisíce), které se vážou k filmu samotnému i k historii poválečné Vídně, je úctyhodný. „Je k podivení, že česká společnost skoro vůbec film nezná. Zároveň se v něm potvrzuje, že literatura a umění někdy přesněji i emotivněji dokáží popsat historické události,“ uvádí historik Michal Stehlík.

O tom, jak to celé začalo, píše Václav Fiala v knize Vídeň, literární toulky metropolí: „Počátkem roku 1948 přijel do Vídně anglický spisovatel Graham Greene, aby zde na přání anglického producenta Alexandra Kordy napsal filmový příběh odehrávající se v prostředí Vídně, rozdělené mezi okupační mocnosti. Ve svých pamětech líčí Greene marnou snahu najít zajímavý námět až do chvíle, kdy se setkal s mladým anglickým důstojníkem zpravodajské služby, který mu vyprávěl o neúspěšných pokusech dostat pod kontrolu síť kanálů a chodeb ve vídeňském podzemí, které se v té době stalo rejdištěm špiónů, zločinců a podobných živlů.“

Námět tedy Graham Greene, spisovatelský fenomén 20. století, měl. Shodou okolností si v únoru 1948 zajel na výlet do Prahy, kde zažil komunistický puč. „Greene je s Československem spjat ve dvou momentech, v roce 1948 zažil konec demokracie v Československu. A pak se mu podařilo být v Československu v lednu 1969 po pohřbu Jana Palacha. Stává se trochu symbolicky svědkem zásadních zlomů v naší historii,“ konstatuje historik Michal Stehlík.

Děj filmu se odehrává v poválečné Vídni, v okupovaném městě pod správou čtyř spojeneckých mocností. Tato správa trvá až do roku 1955. „Je to tajemná kriminálka, vystupuje tam trojúhelník hlavních postav – dvě mužské a jedna ženská, emigrantka z Československa.“ Těžištěm ponurého filmu (režisér Carol Reed) je příběh zločince, který prodává nemocnicím znehodnocený penicilin.

Příběh na jedné straně detektivní, ale na druhé straně v něm nalézáme zobrazení a kontext dobových souvislostí, politických událostí a vlivů. A to by nebyl Greene, kdyby „ve vzduchu“ nebyly a nezůstávaly otázky lidského svědomí, etiky, přátelství, hranice dobra a zla. V hlavních rolích se představili Orson Welles, Joseph Cotton a italská herečka rakouského původu Alida Valli, která ztvárnila postavu emigrantky Anny.

Tato ženská postava „zobrazuje ty, kteří se rozhodli po komunistickém puči opustit Československo. Nebylo to jednoduché. Řada z nich byla chycena, poté vrácena do Československa. Dolní Rakousko bylo plné agentů NKVD, spousta emigrantů žila na okraji společnosti, střetávali se se sociální i politickou nejistotou. V postavě Anny je zobrazeno, jak byli emigranti vrženi do totální nejistoty,“ vysvětluje historik Michal Stehlík.

Logo|foto:Český rozhlas

Námětem na další samostatný film by mohl být příběh vídeňského hudebníka Antona Karase, který hrával v hospodách na citeru a shodou šťastných náhod se stal autorem sugestivního hlavního hudebního motivu filmu i celé filmové hudby. Počet cover verzí hlavní skladby je úctyhodný, i ty patří mezi exponáty vídeňského muzea. Jedno z hudebních zpracování je od československého Orchestru Gustava Broma.

A pokud by ve filmu Graham Greene nezobrazil postavu československé emigrantky, mohli bychom ho možná více znát i u nás. Vysvětlení dodává Michal Stehlík: „Jakýkoliv obraz Československa, který by byl zpochybňován, že tam jsou dokonce emigranti, kteří nechtěli v tom krásném světě žít, byl nemožný. Československo tak Třetího muže neznalo a dodnes nezná.“