Thomas Kulidakis: Žluté vesty ve Francii a potřeba nové společenské smlouvy

6. prosinec 2018
Protesty žlutých vest ve Francii

Pro budoucí osud povstání takzvaných žlutých vest ve Francii je možné použít příměr z díla Citadela Antoine de Saint-Exupéryho.

Spontánně svolané demonstrace zasadily sémě, z nějž může vyrůst velký a silný strom rozsáhlé změny společnosti. Zabránit takovému vývoji může jen promyšlený postup vládních kruhů.

Thomas Kulidakis: Násilí škodí námitkám hnutí žlutých vest ve Francii

Protesty žlutých vest ve Francii

Násilí doprovázející protesty ve Francii je veskrze špatné z několika důvodů. Za prvé ničení centra Paříže je barbarství.

Ve prospěch vzniku trvalejšího odkazu francouzských protestů mluví úrodná a živná půda, kterou představují těžce zkoušené střední třídy. Právě na ně nejvíce dolehla finanční krize, v jejímž průběhu unijní státy vydaly enormní částky na záchranu finančních institucí.

Ve prospěch bank příliš velkých na to, aby padly, bylo jen v prvních čtyřech letech vynaloženo přibližně 12 procent hrubého domácího produktu celé unie. Tedy skoro jeden a půl bilionu eur.

Argumentace francouzské vlády, že musí osekat veřejné rozpočty, zavést novou daň na majetek a zdražit ve jménu boje se změnami klimatu pohonné látky tedy musela logicky rozzuřit široké vrstvy společnosti.

Prázdné sliby radikálů a populistů

Lidé, kteří viděli veřejné peníze mizet v černé díře institucí z většiny odpovědných za finanční krizi pochopitelně nechápou, proč by měli i nadále vše financovat ze svých středostavovských příjmů. Jejich soustředěné úsilí s konkrétními požadavky po třech týdnech demonstrací slaví dílčí úspěch.

Ivan Hoffman: Rozzlobení Francouzi

Protesty žlutých vest ve Francii pokračují

Emmanueli Macronovi a jeho týmu se nedaří vysvětlit Francouzům, že nevyhnutelně potřebují reformu, díky které se jim zvýší životní náklady a poklesne životní úroveň.

Francouzské vláda slíbila majetkové daně zrušit, sociální výhody zachovat, ekologickou daň nezavádět. V tomto případě ale platí, že od svých záměrů může kdykoliv ustoupit a střední třídu se pokusit zase trošku vyždímat.

Částečný ústupek je z hlediska vnitřní politiky samotné Francie a Elysejského paláce rozumný krok. Na občanských protestech takzvaných žlutých vest se začala přiživovat Macronova politická konkurence i jakobínští násilní radikálové.

Pro ostatní unijní státy se ale jedná o inspiraci. V zemích bývalého západního bloku povstávají podobná hnutí v Itálii, Nizozemsku i Belgii. Ve Španělsku a Řecku se mohou přidat nespokojenci, kteří následkem přísných škrtů zchudli a případně se přidali k armádě nezaměstnaných.

Macronova popularita je na rekordním minimu. Škodí mu rezignace ministrů i královská namyšlenost

Francouzský prezident Emmanuel Macron

Tento týden se děti ve Francii vracely po prázdninách zpátky do škol. Nový začátek ale čeká i Emmanuela Macrona, uvádí britský týdeník Economist. Šéf Elysejského paláce musel v týdnu přikročit ke změnám ve francouzské vládě poté, co kabinet rozkývala rezignace ministra životního prostředí Nicolase Hulota.

Neradostné vyhlídky se rýsují napříč eurozónou s jejím chabým ekonomických růstem kolem dvou procent a nezaměstnaností stále atakující deset procent.

V zemích bývalého východního bloku může být hnutí žlutých vest inspirativní jako způsob chování občanstva v reálném kapitalismu. Na západě mají oproti nám pár desetiletí náskok, tudíž se opravdu je čemu přiučit.

Vzkaz zní následovně. Při demonstracích za zvýšení životní úrovně nebo proti vládním opatřením je třeba mít konkrétní cíl a být solidární napříč vrstvami. Cílem má být změnit vládní politiku, ne ji začít vykonávat místo vlády. A pokud možno je potřeba se vyhnout násilí, protože je za prvé kontraproduktivní, a v případě ničení historických památek v centrech měst také barbarské.

Celkově vzato je situace zralá na uzavření nové společenské smlouvy nebo alespoň aktualizování té stávající. Ve Francii je už teď zřejmě Elysejskému paláci jasné, že demontáž sociálního státu a přílišné zatěžování občanů je cestou k destabilizaci celého systému.

Thomas Kulidakis

To samé platí také pro ostatní země, které napínají trpělivost středních tříd k prasknutí. Jejich momentální rebelie s jasným cílem je ovšem lepší, než aby uvěřily prázdným slibům radikálů a populistů, kteří sice dokáží často jasně pojmenovat problémy, ale už nedokáží nabídnout použitelné řešení.