Thomas Kulidakis: Turecko je v Sýrii užitečný nástroj Ruska k trápení Západu

18. únor 2020

Turecký ministr zahraničí požádal v průběhu mnichovské bezpečnostní konference ruského protějška, aby se zasadil o okamžité příměří v syrské provincii Idlib.

Z hlediska Severoatlantické aliance i Evropské unie je to smutný důkaz, že na vývoj v Sýrii už západní mocnosti ztratily vliv. Příznačné je, že s prosíkem haleným do důrazných požadavků chodí Ankara za Moskvou.

Čtěte také

Aktuální situace na bojišti hraje do karet vládě prezidenta Bašára Asada. Jeho režim dobývá jednu baštu odporu za druhou. Turecká takzvaná pozorovatelská stanoviště jsou na severu Sýrie v obklíčení. Turečtí vojáci umírají. Šance na rozsáhlý přímý střet druhé největší armády NATO se syrskými vládními silami podporovanými Ruskem se zvyšuje.

Ze západních sil už v podstatě zbyl jen nevelký kontingent Spojených států amerických. Ten se stáhnul k ropným nalezištím. Jeho největší aktivitou byla přestřelka, do které se Američané dostali s ozbrojenci v žoldu Damašku. Konflikt se podařilo zažehnat a o situaci rozhodují dál ostatní hráči s přímým vlivem. Kromě syrské vlády, Turecka a Ruska si svou polívčičku přihřívá Írán a jeho spojenci typu libanonského Hizballáhu.

Pohár trpělivosti

Ankara narazila na limity své moci ve hře velmocí, kde mohla chvíli sekundovat. Rusku nejdříve posloužila k vražení klínu mezi Turecko a zbytek členů NATO. Washington a ostatní spojenci nemohli už z důvodu prestižních obchodů snést turecké nákupy ruské vojenské techniky, především protiraketového systému S 400. V postoji zaoceánské velmoci sehrál nemalou roli také fakt, že turecké peníze za protiraketový systém neputovaly do eráru Ameriky, která původně nabízela rakety Patriot.

Čtěte také

Další trápení na hranici ostudy se odehrálo v případě syrských Kurdů. Poté co Američané vyklidili pozice a Turci na své nepřátele zaútočili, roli efektivního mírotvůrce sehrál zase Kreml. Na něm teď záleží, jestli Turkům vyhoví, nebo nechá zatáhnout zemi patřící do Severoatlantické aliance ještě hlouběji do syrského konfliktu. Turecko si za to samozřejmě může samo. Tamní nacionalisté i prezident Erdogan se dlouho chovají, jako by chtěli obnovit Osmanskou říši.

Uskutečnění takového plánu vyžaduje ozbrojenou agresi, která se jeví nepřípadná jak z hlediska mezinárodního pořádku založeného na právu, tak z hlediska světového veřejného mínění. Turecko stěží obhájí své činy v sousední zemi, ve které nemá co dělat. Hanba ovšem dopadá i na jeho spojence, kteří de facto útrpně mlčí a včas Turecko neusměrnili.

Ztráty Západu

V případě Spojených států amerických je to škoda dílčí, protože jejich aktivity a zájmy jsou také v Asii. A geograficky jsou navíc, na rozdíl od starého kontinentu, od Blízkého a Středního východu vzdálené.

Thomas Kulidakis

Z hlediska Evropy je ale škoda zapříčiněná nedostatečným západním angažmá a ochotou tolerovat turecké výboje a námluvy s Ruskem obrovská. A nespočívá jen v obavě z dalších uprchlíků, kteří se z Turecka mohou vydat do Evropy. Turecku je potřeba dát na výběr. Buď dosavadní spojenci a spolupráce, nebo zvážit nový model vzájemných vztahů.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související