Thomas Kulidakis: Turecké lavírování se může vymstít Západu i samotné Ankaře

Turecká zahraniční i vnitřní politika se od roku 2003, tedy od nástupu prezidenta Erdogana k moci, mění k nepoznání. Na začátku nynější prezident a tehdejší premiér pokračoval v liberalizačních reformách v souladu s odkazem Atatürka, zakladatele moderního Turecka. Směřoval do Evropské unie a spolupracoval se Spojenými státy i evropskými zeměmi.

Teď si náramně rozumí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, přes vody Egejského moře a Atlantického oceánu směřuje ostrá slova, urážky a netají se svými zahraničně politickými ambicemi na úkor sousedních států. Jedná se ale o nebezpečný manévr, který v případě neúspěchu může skončit katastrofou nejen pro samotné Turecko, ale také jeho dosavadní spojence.

Setkání s prezidenty Íránu a Ruska totiž více než cokoliv jiného směřuje k překreslení dosavadní politické moci v regionu. Jestliže ale opravdu dojde k dohodě o vymezení sfér vlivu v Iráku a především Sýrii, dojde také k ukončení další možné expanze Turecka tímto směrem.

Po případném obsazení severních území Sýrie a Iráku jediná cesta k uspokojení případných dalších územních ambicí Turecka bude směrem na Západ, s nímž je Rusko i Irán stále více ve sporu.

Není tedy zcela náhodou, že americký velvyslanec v Aténách jasně vyslovil dlouho opakovanou kuloární šeptandu, že je možné očekávat další vyhrocení vztahů s Tureckem v jihovýchodním Středomoří.

Recep Tayyip Erdogan si náramně rozumí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem|foto: ČTK/AP, Kayhan Ozer,ČTK

Pokračování spojenectví pevného a neměnného

Ochutnávku zatím představovalo ohrožování italských těžařů společnosti ENI ve vodách Kypru, opakované narušování vzdušného i námořního prostoru Řecka a výhrůžky prezidenta Erdogana Evropské unii, že otevře hranice uprchlíkům.

Ve chvíli, kdy v roce 1923 oslaví Turecko sto let od založení moderního státu, mělo by už mít ruský protiraketový systém S-400, nekompatibilní se systémy NATO, ještě hrozivější negativní obchodní bilanci s Ruskem i Íránem a jediný prostor k expanzi směrem na Západ. Směrem, kam přitom Turecko nejvíce vyváží.

Při sledování tureckých provládních médií je zřejmé, že v představách současné turecké moci stojíme na počátku zrodu nového světového řádu, v němž primární roli v mezinárodních vztazích nebude hrát Evropská unie a možná ani Spojené státy. A Turecko chce svůj díl.

Příklon k autoritářství jde zpravidla ruku v ruce s vyhroceným nacionalismem a hledáním vnějšího i vnitřního nepřítele. Tuto tezi široce osvědčila politická praxe různých režimů století dvacátého a platí to i pro století dvacáté první.

V případě Turecka všechny tyto vlivy vybízejí k zodpovězení vtíravé otázky, které se Západ bojí. A to, jestli Turecko ještě je, nebo už není spojenec Západu, tedy i náš. Čas strkání hlavy do písku pomíjí a je potřeba opět prokázat pružnost přizpůsobit se změněným podmínkám a nalézt rychlé a odvážné řešení. Fukuyamova teze o vítězství liberální demokracie je minulostí.

Thomas Kulidakis|foto: Khalil Baalbaki

Existuje ale ještě jedna možnost. Turecko možná jeho spojenci z rozumu, Rusko a Írán, lákají do pasti. Pokud ho zcela odvrátí od dosavadních spojenců, mohou jej nechat na holičkách. A když bude stále naším spojencem, budou to země NATO, kdo bude tahat horké kaštany z ohně.

Dejme tedy Turecku jasné podmínky, jasně na výběr a nebojme se mocenské politiky stejně tak, jako se jí nebojí naše mezinárodně politická konkurence. Pokud na pokračování spojenectví pevného a neměnného v duchu liberální demokracie Ankara přistoupí, je to dobrý, strategický a vítaný spojenec.