Thomas Kulidakis: Spojenci v NATO na pokraji války ve východním Středomoří

Kdyby nešlo o vážnou věc, člověk by se musel smát. Takto musí smích alespoň částečně dusit, pokud patří k Evropské unii a Severoatlantické alianci. Pokud k nim náhodou nepatří, může se smát z plna hrdla. A u toho si připravovat plány vlastních kroků mezinárodně politického revizionismu podle toho, na kolik Turecku jeho snaha o hledání zemního plynu ve vodách jeho sousedů vychází.

Čtěte také

Ivan Štern: Na dnešním Turecku má svůj podíl i Evropa

Podle Evropské unie, Spojených států amerických, Ruska, i jiných mocností, jsou totiž turecké nároky protiprávní. Smlouva o námořních hranicích, kterou Ankara uzavřela s jednou z libyjských vlád, je považovaná za neplatnou. Ignoruje totiž prostý fakt, že mezi oběma státy se nachází kupříkladu řecký ostrov Kréta.

Turecko se ale hájí tím, že dle jeho názoru ostrovy nezakládají právo na výlučnou ekonomickou zónu a vše se má počítat od pevniny. Navíc nepřistoupilo k úmluvě OSN o námořním právu. Na kolik si je svého činění proti mezinárodnímu právu vědomé, ale naznačuje fakt, že jeho těžební plavidla se těší vojenskému doprovodu. Slovní doprovod obstarává turecký prezident a členové jeho vlády, především ministři zahraničí a obrany.

Střídavě vyhrožují válečným střetnutím, střídavě se pokouší diplomaticky jednat. Naposledy postavil šéf turecké diplomacie do kontrastu ochotu Turecka jednat bezpodmínečně o narovnání vztahů ve východním Středomoří s neochotou Řecka jednat, dokud se turecké síly z vod mezi Kyprem, Krétou a Rhodosem nestáhnou. Z pohledu členů Evropské unie Kyperské republiky a Řecka je ovšem nasnadě, že nejdříve chtějí mít cizí mocnost ze svého území.

Přístup „cukru a biče“

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Německé vedení Unie versus Turecko 1:0

V tomto ohledu je také pochopitelné, že se za své členy staví Evropská unie. Tedy bylo by to pochopitelné, kdyby tomu tak skutečně bylo. Faktem ale zůstává, že Francie se angažuje vojensky, vyzývá k nejpřísnějším sankcím vůči Turecku a nezdráhá se hrozby silou. Německo postupuje diplomaticky, zaplňuje uvolněné geopolitické pozice Spojených států amerických a mluví jen o sankcích. Blízko jeho pozici jsou také ostatní unijní státy Středomoří, což ukázalo jejich setkání na Korsice.

Zbytek spolku lavíruje. Nepřímo to dokázal rakouský kancléř Sebastian Kurz, který se vyslovil pro co nejpřísnější sankce vůči Turecku. Podle něj by byl nebezpečný projev měření dvojím metrem, kdyby se Unie rozhodla vyhlásit sankce vůči Bělorusku a nikoliv vůči Turecku, které hledá zemní plyn v kyperských a řeckých, tudíž unijních vodách. Pro část členských států to ale není jejich problém, byť by se Evropa při dokončení průzkumu podle stávajících licencí, dostavení a zahájení plynovodu EastMed mohla těšit z pokrytí až 12 procent své celoroční spotřeby zemního plynu.

Thomas Kulidakis|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Na unijním summitu 24. a 25. září se má řešit Turecko i Bělorusko. Ještě předtím do Řecka a do Kyperské republiky zavítá šéf rady unijních států Charles Michel. Už předem mluvil o tom, že Turecko musí přestat se svými aktivitami ve východním Středomoří, a ohlásil plán na zavedení přístupu „cukru a biče“, kterým prý Unie Turecko ukázní.

Další vývoj ukáže budoucnost celé Unie z hlediska mezinárodní politiky. Pokud se nedokáže zastat svých členů a zajistit jim bezpečnost, pak platí postřeh agentury Bloomberg. A to, že se členové mohou začít ptát, k čemu daný spolek vlastně je.

Autor je komentátor Českého rozhlasu