Thomas Kulidakis: Procento světové populace na úprku je smutná vizitka světa 21. století

22. červen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Migranti (ilustrační foto)

Na celém světě žije mimo své domovy skoro 80 milionů lidí. Utekli kvůli válkám, útlaku nebo chudobě. Za posledních deset let se počet vysídlenců zdvojnásobil.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

Za těmito suchými statistickými daty se skrývají lidské osudy. Obsahuje je letošní zpráva uprchlické agentury Organizace spojených národů. Můžeme z ní snadno vyčíst, že pro stále větší část populace naší planety se život odvíjí v rámci neustálého uprchlictví. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky navíc prokázal, že se stále snižuje šance návratu domů pro lidi, kteří své domovy opustili.

Čtěte také

Statistika je o to hrozivější, že z 80 milionů vysídlených činí přibližně 40 procent děti. Dramatický pokles šance změny k lepšímu představuje srovnání s posledním desetiletí minulého století.  

Ještě v 90. letech se každý rok mohlo vydat zpátky domů na jeden a půl milionu uprchlíků, v uplynulém desetiletí to bylo necelých 400 tisíc. Smutné také je, že přes dvě třetiny vysídlenců pochází pouze z pěti zemí. Nepřekvapí, že nejvíce lidí uprchlo ze Sýrie. Následují Venezuela, Afghánistán, Jižní Súdán a Myanmar, dříve známý jako Barma.

Kdo je uprchlík, kdo ekonomický migrant

Čtěte také

Na předních místech smutného žebříčku nechybí notoricky známé země v Africe, často bohaté na nerostné suroviny, které ale nepřináší prosperitu domácím, nýbrž různým místním i zahraničním vykořisťovatelům. Na 85 procent běženců žije v zemích chudších a rozvíjejících se. Navzdory hlasitému křiku odpůrců uprchlictví v zemích rozvinutých je tedy zřejmé, že skutečná masa lidí se na pochod za lepším do takzvaného prvního světa teprve může vydat.

Výše zmíněná data jsou jen výsek statistiky, která také prokázala, že se nedaří řešit dlouhodobé a zamrzlé konflikty. Často je to kvůli křížícím se zájmům globálních velmocí i lokálních mocností. Stále totiž v mezinárodní politice platí, že lepší přátelský diktátor než osvícený nepřítel.

Jednotlivá bojiště se také stávají veletrhem, kde je možné zhodnotit fungování zbraní na prodej v praxi. Pro zahraniční aktéry se také jedná o příležitost vyprázdnit sklady zastaralé výzbroje, případně ukázat reálným i potencionálním soupeřům vlastní schopnosti.

Čtěte také

Nad světem, ve kterém žijeme, a možnostmi pomoci bližním, by bylo dobré se zamyslet ve světle opět projednávané společné azylové politiky Evropské unie. Jižní státy tlačí na nové kvóty a chtějí pomoc. V konečném důsledku jim minimálně z části jde o zbavení se zátěže, kterou chtějí rozprostřít na z jejich pohledu nesolidární členy unijního spolku. Ti mohou stokrát opakovat slova o pomoci v místě. Ta je potřeba, ale nenechávat starost o běžence jen na některých zemích unie spravedlivé není.

Důležitý fakt pro veřejnou debatu ovšem je zpochybnění názoru, že daní běženci by radši měli zůstat doma a rozvíjet svou zemi. Přibližně tři čtvrtiny těch, kteří své domovy opustili, čekají na návrat v sousedních státech. Už v nich by mohlo probíhat třídění, kdo je uprchlík, kterému je potřeba pomoci, a kdo ekonomický migrant, který je potřeba jen v případě hospodářské nutnosti.

Thomas Kulidakis

Když futorologičtí fantastové 19. a 20. století kreslili optimistický svět budoucnosti bez válek, chudoby a s rozvinutými technologiemi, kochali se optimistickou vizí. Náš současný svět je plný zázraků. Ty jsou ale jen pro některé. My, kteří jsme se narodili v lepší části světa, bychom za to měli být každý den vděční. Nepatříme mezi jedno procento světové populace na útěku.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio