Thomas Kulidakis: Pocta bojovníkovi proti totalitě Jiřímu Stránskému
Jiří Stránský se dožil požehnaného věku. Až do poslední chvíle neúnavně podával svědectví o zrůdnosti totality a schopnosti lidí ubližovat svým bližním.
Zasloužil se o zachování historické paměti i pro generaci, pro kterou je éra vlády jedné strany pouhou zmínkou v učebnicích dějepisu. Za což je mu potřeba vzdát patřičný hold.
Karel Hvížďala: Vypravěč a doktor vězeňských věd Jiří Stránský
„Člověče, musím se ti přiznat, že nakonec jsem měl v životě štěstí.
Jak sám Stránský zdůrazňoval, zdrojem inspirace mu byly především osobní zážitky. Spisovatelovy glosy, které mohli lidé pravidelně poslouchat na vlnách této stanice, jeho dramaturgická tvorba ztělesněná například v seriálu Zdivočelá země, knihy i vyprávění tudíž měli náležitou hloubku. Vzhledem k tomu je naprosto pochopitelné, že se soustředil především na zvůli totality pocházející zleva.
Sbor oportunistů, který se zaštítil myšlenkami komunismu a sociální spravedlnosti, aby maskoval svou touhu po moci a opulentním životě, autora věznil, znemožňoval mu tvůrčí činnost a všelijak znesnadňoval život.
Při osobním rozhovoru i četbě nebo poslechu Stránského díla mě osobně nejvíc zasáhl rozměr lidský. Svědectví, že obyčejní lidé, kteří se dostanou k moci, jsou schopní naprosto nelidského chování a ponižování druhých.
Ve jménu levice
Poslechněte si poslední glosu Jiřího Stránského
Jsem hodně starý, ale tak krásné Velikonoce nepamatuju.
V tomto ohledu je nutné mít na paměti, že dotyční se nemohou hájit vírou v nějakou ideologii nebo vymlouvat na „příkazy shora“. Případně používat oblíbenou obezličku v podobě „když bych to nedělal já, udělal by to někdo jiný a já bych jen na svou vzpouru doplatil“. Pravdou totiž je, že každý z nás má v sobě přirozený kompas, který říká, co správné je a není. Nachází se ve většině náboženství i ve filozofii. Mluvím o takzvaném „zlatém pravidlu“.
To v kostce říká, že člověk by se měl chovat tak, jak by chtěl, aby se k němu chovali jiní. Snad jen s výjimkou masochistů je zcela jisté, že nikdo by nechtěl, aby byl ponižovaný, urážený, vězněný jen pro svůj názor nebo původ.
Jiří Stránský: Můžeš-li udělat radost, musíš
Všechny vás zdravím. Někteří to ale nemají rádi, tak ty nezdravím. Budete mě poslouchat ve čtvrtek a řada vás (Pánbůh za ni zaplať) bude mít opravdu velkou radost.
Pokud by tedy toto vzali v potaz všichni a všichni by odmítli příkazy příčící se normám lidskosti, nezbyl by na vykonání zvůle nikdo. Už jen kvůli zesnulému autorovi a jeho odkazu, ale i pro budoucnost lidského rodu a demokracie by si tedy každý měl vždy položit otázku, zdali je jeho konání se zlatým pravidlem v souladu.
Stránský se většinou věnoval totalitě bývalého režimu, což je vzhledem k jeho zážitkům pochopitelné. Je nezbytné si ale uvědomit, že to, co se dělo před rokem 1989 ve jménu levice u nás, se dělo i v jiných částech Evropy ve jménu konzervatismu a pravice. Své by o tom mohly vyprávět tisíce obětí pravicových diktatur v Portugalsku, Španělsku nebo Řecku i oběti nacismu.
Mějme se tedy na pozoru, kdykoliv nějaký politik chce v zájmu údajně vznešených ideálů nebo pod záminkou bezpečnosti či prosperity osekávat občanské svobody, označovat nepřítele národa a společnosti či rozvolňovat systém demokratických brzd a protiváh.
Demokracie musí zůstat liberální, politické strany se na základě volné soutěže musí střídat dle výsledku voleb u moci a hlavně, každý názor je přípustný, pokud nevyzývá ke zrušení svobod, útlaku jiných nebo nevolá po nesnášenlivosti. Ten totiž směřuje k totalitě, proti níž Stránský bojoval.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
