Thomas Kulidakis: EU a zahraničněpolitické selhání Československa
Sté výročí vzniku Československa jsme si připomněli důstojně a ve velkém. Jedná se sice o oslavu neexistujícího státu, ale je dobře, že se připomíná. Vytvořil totiž základ budoucí České republiky.
Zároveň s oslavami se vynořily hlasy, že naši nynější státnost snad ohrožuje členství v Evropské unii. To není pravda, protože naopak unie zabraňuje opakování selhání první republiky.
Ondřej Konrád: Oslavy zmoklé, velké i nepřekvapivé
Kdyby měl svatý Petr v nebi dobrou náladu, mohlo probíhat slavení československého centenia velkolepě; aspoň během soboty tomu povznesená nálada zaplněných pražských ulic napovídala.
Vznik nového státu po první světové válce byl doprovázený válkou všech proti všem, v níž Československo na úkor sousedních zemí uspělo. V podstatě jediný stát s opravdu funkční armádou dokázal uhájit své území proti Rakousku, Maďarsku i Polsku. V meziválečném období se ale republika dostala do vnitřní krize a izolace, která vyústila v roce 1938.
Nejde přitom jen o mnichovský diktát, kdy výměnou za mír naši spojenci Francie a Velká Británie ustoupili Adolfu Hitlerovi. Německá menšina mohla následně s radostí pochodovat „Heim ins Reich“, neboli domů do říše.
Československo přišlo o podstatnou část svého území a nezbývalo mu, než se spoléhat na Sovětský svaz a případně spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem v rámci Malé dohody.
Členství v unii jako záruka státnosti
V Československu se ale necítila dobře ani podstatná část Slováků. Politická formace Andreje Hlinky založila vlastní loutkový stát. Česká území se tak ocitla odříznutá nejen od spojenců z Malé dohody, ale také Sovětského svazu.
Kamila Pešeková: Proč Slováci tolik touží po respektu Čechů?
Dne 30. října slaví Slovensko jednorázový státní svátek, 100. výročí od prohlášení Martinské deklarace.
Ten tedy nemohl přijít na pomoc, ani kdyby chtěl. Což pravděpodobně nechtěl. Za prvé nebyl připravený a za druhé dělení Polska v rámci paktu Molotov-Ribbentrop bylo určitě více lákavé, než prolévat krev sovětských vojsk za naši zemi.
Neuspořádané vztahy se sousedy se také projevily v případě Polska, které neváhalo a jako dobrý přítel si přišlo vzít Těšínsko a Hlučínsko. Maďarsko ostatně pošilhává po části jižního Slovenska dodnes. Pokud se tedy dnes někteří obávají o naši samostatnost a státnost, protože na Pražském hradě vlaje vedle české vlajky také ta unijní, měli by si uvědomit základní věc.
Jedním z největších přínosů evropského bloku je mír, protože státy se mohou dohadovat podle jasných pravidel v rámci stanovených procesů a případně soudně. Například u Evropského soudního dvoru nebo Evropského soudu pro lidská práva.
Jan Fingerland: Patřilo Československo do Orientu?
Zrod Československa vnímáme jako jedinečnou událost našich i obecných dějin. Vlastně se ale jednalo o případ, který měl mnoho obdob ve Střední Evropě, ale i na Blízkém východě.
V době propojené ekonomiky, otevřených hranic a volného trhu se jeví jako zbytečné o území a nerostné suroviny válčit. Jestliže si tedy pochvalujeme vztahy se všemi sousedy, je to i proto, že jsme všichni v Evropské unii.
Samozřejmě by bylo možné namítnout, že z České republiky tečou do zahraničí tučné dividendy. Ty by ale tekly tak jako tak, protože to je věc spojená s obchodem a soukromou sférou. Jak nastavíme případné zdanění, je věcí naší, případně dohody s partnery v rámci celounijní úpravy.
Být tedy hrdý na svou zemi také znamená vědět, že zárukou její státnosti je členství v Evropské unii. Jinak bychom byli v džungli mezinárodních vztahů, kde každý každému je vlkem tak, jako tomu bylo mezi světovými válkami. Poučení z minulosti také zní, že je třeba dbát, aby se nikdo kvůli svému původu, vyznání nebo ekonomické situaci necítil jako občan druhé kategorie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
