Thomas Kulidakis: Cestovatelé ztracení v Kafkově byrokratickém bludišti semaforů

Její slova, že uzavírání hranic v rámci Evropské unie je zbytečné, byla jako šepot vyřčený ve větru. Užitečný a logický nápad zmizel v jednostranných akcích spolku spolupracujícího jen v dobrých časech.

Čtěte také

Petr Hartman: Pojedeme k moři, aneb léto se semaforem

Jako v předchozích krizích i v této se jednotlivé vlády rozhodly rezignovat na společný postup, neřkuli společnou odpověď, která by usnadnila život jejich občanům zvyklým na jeden ze základních atributů Evropské unie – svobodný pohyb osob. Jak vše začalo, tak také pokračovalo a samozřejmě i dopadlo.

V dnešní době si člověk nemůže být jistý, jestli, když se vydá za hranice vlastní země, za stejných podmínek se také vrátí. Ba co víc, nemůže si být ani jistý, jestli se v průběhu cesty podmínky nezmění natolik, že například v nějaké zemi uvízne, skončí v karanténě v zemi další a podobně.

Rozhodnutí, od jejichž přijetí po vstup v platnost uběhlo doslova jen několik hodin, jsme viděli celou řadu. Zužováním takzvaného semaforu v České republice počínaje. Maďarským seznamem zemí více, méně či vůbec zakázaných, který se navíc má měnit každou středu, pokračujíce. Rozhodnutím Řecka nepustit do země Srby, které bylo přijaté v neděli s platností od pondělí, konče. Takto by se dalo pokračovat do omrzení.

I cesta může být cíl

Vše je za prvé důkaz, že Evropská unie je spolek nesourodý, po ramenou se plácající jen v dobách příznivých. Jakmile se objeví komplikace, státy si bez uzardění zavírají hranice, přetahují se o zdravotní pomůcky a na nějaký důraz na řešení výhodou z rozsahu se nehraje.

Čtěte také

Luboš Palata: Dovolenou nám může zkazit nejvíc koronavirus v naší hlavě

Za druhé je zřejmé, že rozhodnutí koho kam zařadit, kterou zemi pustit a kterou nepustit, je záležitost politická. Čísla nakažených jsou totiž ošidná, jak dokázal případ Řecka. Jednou byly dvě třetiny nově odhalených nákaz mezi turisty, podruhé to byla polovina, jindy zase ani ne pětina.

Za třetí se jedná o naprosto flagrantní zahrávání s důvěrou občanů ve stát a v ideu samotné Unie coby sjednocení starého kontinentu, který jednotou získá na významu a síle vevnitř i navenek. Pokud si člověk nemůže být jistý, že se pravidla nemění každou hodinu a neexistuje centrální koordinační autorita, stěží může věřit, že spolek odolá třeba útoku nepřátelské mocnosti na jednu část Unie.

Kafkovina byrokratických předpisů a vyhlášek přijímaných jako na běžícím páse přímo vybízí k přesvědčení, že jednotlivé vlády vlastně neví, co dělají, a jednají pod dojmem momentální situace. Pod argumentem, že člověk není epidemiolog, se dá schovat vše. A tak se vyhlašují předčasné volby před druhou vlnou, odmítá se odstoupit kvůli druhé vlně, zvou se turisté a pak se odmítají, na základě denních přírůstků a úbytků se ovlivňují osudy milionů Evropanů.

Thomas Kulidakis|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Chtělo by se říci: takhle tu Unii soudruzi nevybudujete. Hodí se citáty z prostředí uměleckého. Vančurova poznámka „tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“ a píseň skupiny Mňága a Žďorp, která konstatovala, že „i cesta může být cíl“. Odvážlivcům, kteří se na cesty vydají, se skýtá možnost nabýt historek hodných vyprávění vnoučatům. Těm, kteří ale raději zůstanou doma, nelze nic vyčítat. Tentokrát nejde o strach, ale o nejistotu způsobenou krátkozrakou nekompetentností.

Autor je komentátor Českého rozhlasu