Těžký týden Strany zelených

Přežít takovou nepříjemnou chvilku může člověka, jak se říká, zocelit. Případně může zvážit a vyhodnotit rizika, z toho se pak dá určit další postup.

Co se tedy Zeleným stalo. Nešlo o problém typu návrat Jiřího Čunka do vlády. Z neústupnosti lidoveckého předsedy, který vytrvale žádá zpátky svůj vládní post, strana Martina Bursíka spíše těží. Její ministři se mohou rezolutně postavit proti a nějak vtipně připomenout veřejnosti svůj morální postoj.

Potíže nastaly jinde. Část z nich se dala dlouhodobě čekat. Současná vláda má stejně jako vlády předchozí zájem na dopravních investicích, navíc pro ně získala víc peněz. A jak už v Česku bývá zvykem, státní investor i poslanci nejraději dávají peníze do velkých staveb, tedy co nejlépe vybavených dálnic s mnohými tunely, mosty, mimoúrovňovými křižovatkami a svodidly.

Zelení jsou programová strana, která hájí jasně stanovené principy. Mezi ně patří zabránit zbytečnému rozlévání betonu do krajiny. Je jasné, že v současné vládě to budou mít těžké, pokud by chtěli zastavit jen ty nejvíc nesmyslné stavby.

O tom, že se to nedaří a že je pro Zelené nedůstojné asistovat u dopravní politiky současné vlády, je například přesvědčena Věra Jakubková, ostravská poslankyně, která právě kvůli těmto obavám nezvedla ruku pro státní rozpočet.

Předseda Martin Bursík teď bude nucen dopravní politiku vlády hájit před stranickými kolegy. Nutno uznat, že zatím dokáže najít rozumné argumenty. Jednání o tom, kudy vést sporné trasy dálnic, stále probíhají, velikášský harmonogram dopravních investic bude napřesrok přepracován. Obchvaty kolem měst a obcí se už připravují, stejně tak se postupně zvyší investice do železnic. Zatím to nejde, ale půjde to.. Hlavní argument je ovšem čistě politický. Jsme menším koaličním partnerem, ministerstvo dopravy drží hlavní vládní strana, příliš toho nezmůžeme. Buďme rádi, že se s námi ministr dopravy, občanský demokrat Aleš Řebíček baví a přijímá řadu našich argumentů. Nakonec by to ani dělat nemusel.

Zelení tak, nepochybně bolestně, zažívají frustraci, kterou v českém prostředí zažívá každá menší koaliční strana. Čím víc chce prosadit svou politiku v určitém oboru, tím menší má šanci, že prosadí aspoň něco. Kompromisy se těžko domlouvají, a co když se nám nakonec silnější partner vysměje?

Další nemilou zkušeností bylo takzvané porcování medvěda, tedy rozdělování několika miliard z rozpočtu na drobné investice ve volebních okrscích jednotlivých poslanců. Původně to pro Zelené měla být úspěšná marketingová akce. Odmítli se zúčastnit mimořádně pochybného podniku a průběžně zdůrazňovali, že se porcování opravdu nezúčastní. Nebylo v tom riziko, že se snad kvůli tomu rozzlobí koaliční partneři, kteří snadno mohli najít a také našli spojence v komunistech. Jenže pak se všechno prapodivně zauzlilo.

Sociální demokraté nastražili past, když jejich poslanec při hlasování o rozpočtu předložil návrh, podle kterého se peníze na medvěda nemají uvolnit z rozpočtových rezerv. Pro tuto změnu hlasovali sociální demokraté a samozřejmě také Zelení. Co však překvapilo, pro byli i komunisté.

Co se stalo pak, je možné jen fabulovat. Občanští demokraté mohli zpanikařit, uvědomit si, že na spojenectví komunistů se úplně nedá spolehnout, a obrátit se na Zelené. Zřejmě zazněl i argument, že sociálnědemokratický návrh blokuje také peníze na zvýšení učitelských platů. Dodejme, že to byl argument nepravdivý.

Dál už je to opět jasné. Martin Bursík vstal, požádal o opakování hlasování a diverzní akce ČSSD byla zastavena nejen hlasy poslanců ODS a KDU-ČSL, ale také polovinou hlasů zelených a komunistických. V novinách se mohly objevit titulky: "Zelení zachránili porcování medvěda." Příčinou však mohla být jen chyba zelených poslanců. Bursík a jeho lidé svou pověst možná ještě obnoví, Čunkův případ jim k tomu dává příležitost. Ovšem v každém případě si uvědomili, jak je obtížné držet krok s ostatními stranami, když je k dispozici pouze šest poslanců.

Dá se to shrnout. Zelení jsou strana, která hájí programové principy, stejně jako svého času ODA hájila myšlenky liberálních ekonomů, a stejně jako Unie svobody chtěla očistit pověst polistopadových reforem. Obě však přišly o silného předsedu, kterým byl v prvním případě Jan Kalvoda a ve druhém Jan Ruml, napříště nedokázaly v politice nic prosadit, rozhádaly se, a skončily v naprostém pragmatismu. ODA u sponzorských darů z Panenských ostrovů a Unie svobody v boji za zájmy spřízněných zájmových skupin.

Zelení jsou tedy na šikmé ploše a není účelem rozhlasových komentářů radit jim, co mají udělat, aby se zachránili.

Pro jejich budoucnost asi není rozhodující, jestli ve vládě zůstanou, či z ní odejdou. ODA skončila po odchodu z vlády, Unie svobody poté, co v ní zůstala.

V každém případě se mohou pustit do další práce. Pokud budou mít výsledky, třeba to voliči ocení.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .