Těžko kritizovat nižší daně

Pokud zákon snižuje daně a omezuje tím moc státu, musí potěšit takřka každého. Podle ministrů tomu tak skutečně je, prý až devadesát procent populace změnu významně pocítí na svých peněženkách. Kdo by se tedy na ministry mohl zlobit. Přesto se objevili kritici a dokonce zaútočili ze tří směrů.

Jedni z nich upozornili, že počínání vlády je nezodpovědné. Když škrtne daně navrhovaným způsobem, připraví státní rozpočet v příštím roce o patnáct miliard. Na to ministři - a především navrhovatel, ministr financí Bohuslav Sobotka, odpoví s lehkou elegancí: polovinu z toho nahradí vyšší daň za tabák, zbytek vyšší hospodářský růst. Přinejmenším liberálové tomu odporovat nemohou.

Druhá kritika upozorňuje, že celá složitá akce je vypočítavý předvolební tah, který společnosti jako takové nijak zvlášť nepomůže. Vždyť lidé, kteří berou do třiceti tisíc, ušetří ročně na daních kolem pěti tisíc, ti bohatší prakticky vůbec nic. Změny se ani nedotknou částky, která nejvíc snižuje příjmy zaměstnanců, totiž zdravotního a sociálního pojištění. Jejich vinou se zdanění práce v Česku blíží padesáti procentům a s touto částkou hne reforma jen zcela nevýznamně. Ovšem když ušetří dva manželé dohromady deset tisíc, bude to významné přilepšení v rozpočtu, brání nový zákon jeho příznivci.

Samozřejmě, připouštějí kritikové, hned ale dodávají: akce nemá velký smysl, pomůže pouze nízkopříjmovým skupinám, a to pouze za tím účelem, aby volily napřesrok sociální demokraty. Taková stížnost je pravdivá, jenže - řečeno s Cimrmanem - víc se proti vládnímu rozhodnutí stejně nedá dělat. Snížit daně je z principu správné a tak nezbývá ani ODS, aby ve sněmovně pro zákon hlasovala.

Třetí směr kritiky je nejvíc promyšlený. Upozorňuje, že reforma ještě více prohlubuje progresi zdanění v Česku. Když přitom přehlédneme celý přerozdělovací systém, tak strohý přístup k vyšším vrstvám nenajdeme v celé Evropě. Bohatí pouze platí a nic z dávek nedostanou, u chudých to je naopak. Podobný princip využívají i liberální země, jako jsou Irsko, nebo Velká Británie - Česko ale na rozdíl od nich přerozděluje téměř dvojnásobné sumy.

Co to znamená v důsledku? Lidé se jen velmi těžko vlastní prací dostanou k bohatství. Když vydělávám měsíčně čtyřicet tisíc hrubého, zaplatí za mně podnik pojistné dalších třináct tisíc. Prakticky polovinu z celkové částky třiapadesáti tisíc ovšem stát přerozdělí. Sám přitom nemám nárok na sociální dávky a pokud živím třeba dvě děti, moje životní úroveň může být nižší, než mají ti, kteří z mých peněz žijí.

Nemá smysl se zlobit, fakticky to znamená, že u nás jen s obtížemi vznikne střední třída sebevědomých a nezávislých občanů. Všichni budeme mít tak nějak stejně a zůstat závislý na státu je stejně výhodné, jako usilovně pracovat.

Tuto kritiku mohou odmítnout zástupci vlády pouze tím, že připomenou, jak omezený dosah má jejich reforma. A připomenou, že možná ještě důležitější je odstavec, který umožňuje, aby živnostníci odepisovali ze svých příjmů polovinu na náklady. Kdo se odváží sám podnikat, bude tedy platit o poznání nižší daně, než dosud. Navíc se mu dál sníží zdravotní a sociální pojistné. Částka bude závislá na příjmu drobného podnikatele, půjde ale o řád desetitisíců ročně. Vláda tak nabízí otevřené dveře ze systému vysokých daní.

Jak bylo řečeno již dříve, snižování daní je těžké kritizovat, vládní návrh však přinejmenším není příliš domyšlený.

Při pohledu z odstupu se přesto dá konstatovat, že jde o nebývalou událost. Více než o paradox sociálnědemokratické politiky přitom jde o znamení doby. Česká ekonomika se úspěšně rozvíjí a to vládě umožňuje, aby se vzdala části svých příjmů. Zřejmě si musí být jistá tím, že nás v nejbližší době nečekají žádné vážné problémy a že není třeba výrazně šetřit.

To je vlastně na každém snižování daní to nejvíc sympatické. Zlepšuje náladu a pocit společnosti, že budoucnost není tak temná, jak jsme ve střední Evropě zvyklí věřit. Vláda chce tento efekt využít před volbami a dost možná, že díky tomu dostane rozhřešení za minulé aféry Stanislava Grosse.

Pokud ale učiní jenom to, opravdu zaslouží přísnou kritiku. Když politici probudí v zemi optimismus, měli by myslet také na to, co bude dál. Když se lidé s dobrou náladou setkají ve většině oblastí veřejného života se stejnými nešvary jako dosud, důvěra do budoucnosti je záhy přejde.

Dalo by se říci ministrům: čekáme na vaše další reformy, které umožní, aby se země skutečně dál rozvíjela k lepšímu. Dnes není jisté, jestli takové kroky přijdou.