Teroristické útoky

Tato zpráva asi nikoho nepřekvapila. S tím, že za masakrem stojí právě radikální islamisté, na jisto počítal takřka každý. Zdá se tedy, že Usáma bin Ládin si může ve svém úkrytu někde na afghánsko-pákistánském pomezí mnout ruce. Další operace byla úspěšně splněna.

Je možné, že bin Ládin celou akci vymyslel, naplánoval a teroristům dal svoje požehnání. Stejně tak je možné, že se o plánu na útoky v Londýně dozvěděl pouze zprostředkovaně a sledoval ho z povzdálí. Ale docela dobře představitelná je i varianta, že se bin Ládin o vražedné akci dozvěděl až z televizních zpráv. Nejeden pozorovatel již ostatně upozornil na to, že Al-Kajda není centrálně řízená organizace, ale spíše síť jednotlivých teroristických buněk, které mnohdy nevědí jedna o druhé. Usáma bin Ládin tedy samozřejmě není diktátor, který autoritativně rozhoduje o každém kroku podřízených složek. Mnohem spíše je mýtickým vůdcem, který zažehl pochodeň a jeho fanatičtí obdivovatelé jsou rozhodnuti nésti jí dál. Takovýto charakter by Al-Kajda velmi pravděpodobně měla i tehdy, kdyby v Afghánistánu stále vládlo hnutí Taliban a bin Ládin by tedy měl mnohem volnější postavení, než je tomu dnes.

Tyto celkem samozřejmé a všeobecně známé charakteristiky bin Ládinovi moci svádějí k jedné zajímavé paralele. Způsob, jakým bin Ládin vykonává svou moc lze totiž v jistém ohledu srovnat s Adolfem Hitlerem.

Na to, jakým způsobem Hitler vykonával svou moc, nám dává odpověď britský historik Ian Kershaw. Ač byla jeho moc obrovská, Hitler pochopitelně nemohl rozhodovat o všem a kontrolovat veškeré dění. Po něčem takovém naopak vůbec netoužil. Pokud by takříkajíc sestoupil z nebes a začal by se starat i o běžné pozemské záležitosti, jeho aureola by tím jen utrpěla. Hitler si tento odstup mohl dovolit, neboť velká většina Němců "pracovala s Vůdcem v duši", jak to nazval Kershaw. "Kdokoli má možnost být zasvěcen, ví, že Vůdce může jen s největšími obtížemi nařizovat shora vše, co má v úmyslu dříve či později uskutečnit. Naopak platí, že lze o každém konstatovat, že si v novém Německu na svém místě počíná nejlíp, pokud tak řečeno pracuje s Vůdcem v duši." Tato slova pronesl jeden vysoce postavený byrokrat a dobře odhalují, jak v praxi fungovala Třetí říše. Hitler nevydával podrobné rozkazy, jak v jednotlivých věcech jednat. Velmi často dokonce nezanechal vůbec žádné instrukce. V obecné rovině však byly stěžejní body jeho programu dobře známy. Pokud tedy řadoví nacisté někde v Německu vyrabovali židovský obchod, ztýrali jeho majitele nebo ho nakonec i zabili, mohli si být v drtivé většině případů jisti, že Vůdce jejich činu nakonec požehná, přestože ho on osobně nenařídil a ani o něm předem nevěděl. Konali prostě to, o čem byli přesvědčeni, že má Vůdce sám jednou v úmyslu vykonat. Hitler byl autorem obecného programu, který zněl: vyhladit Židovstvo. Ti, kdo tento zrůdný koncept uskutečňovali v praxi, jen předpisově pracovali se svým Vůdcem v duši. Domnívali se, že to, co činí, se plně shoduje s tím, co jejich Vůdce chce, i když to mnohdy bezprostředně nenařídil. A měli pravdu.

Nacismus a radikální islamismus jsou samozřejmě jevy nesrovnatelné, stejně jako je zcela nesrovnatelné i Hitlerovo a bin Ládinovo mocenské postavení. V tomto konkrétním problému výkonu moci však můžeme jisté podobnosti přece jen nalézt. Usáma bin Ládin kdysi vystoupil s radikálním programem boje proti Satanovi na Západě, který k němu přivábil řadu stoupenců. Ti vědí, jaké myšlenky a názory jejich vůdce zastává a snaží se jednat v jeho intencích. Útoků na bezbranné civilní obyvatelstvo se bin Ládin samozřejmě nikdy neštítil, takže autoři londýnských atentátů si mohou být jisti, že první muž světového terorismu jejich čin plně schválil, i kdyby o něm předem neměl potuchy. Teroristé prostě ukázkově pracovali s vůdcem v duši. A jejich vůdce by se proto k jejich činům jistě s potěšením přihlásil.

Proto si je třeba dát dobrý pozor na všechny, kteří pracují s vůdcem v duši, ať už je jakýkoliv.