Tereza Zavadilová: České nemovitosti, spekulantů ráj
Češi jsou posedlí nemovitostmi. Alespoň to vyplývá ze všemožných srovnání s okolními zeměmi. Nejvíce preferují bydlení ve vlastním, v posledních letech také hojně investují do nemovitostí. Stát jim to vše velmi nízkou regulací a zdaněním vlastnictví a obchodu s nemovitostmi umožňuje, což také plyne z mezinárodních srovnání. Z této vášně se ale lehce může stát kámen úrazu. A to v mnoha ohledech.
Nejprve vlastnické bydlení. Ono zdaleka takovou tradici v Česku nemá, jak by mohlo na první pohled vypadat. Rozhodně ne ve městech. Do pádu komunistického režimu nikdo byty nevlastnil, všichni bydleli v nájmu či v družstvech. Režim vlastnění nepodporoval, trpěl jen rodinné domy. A i za první republiky byly činžovní, tedy nájemní byty běžné.
Čtěte také
O ideu, že vlastnictví bytu je standard, se postarala devadesátková privatizace, kdy se do rukou šťastnějších nájemníků dostaly levně prodávané byty obcí i krachujících podniků. Těm o něco méně šťastným zůstaly v rukou jen takzvané dekrety na výhodnější, regulovaný nájem. Ostatním zbyl pro bydlení volný trh, tímto zásahem notně zdeformovaný, s drahými nájmy a hypotékami.
Vysoké nájmy zlákaly řadu Čechů do koupě nemovitostí za účelem dalšího pronájmu. Češi mají v nemovitostech naivestováno mnohem víc než třeba v akciích či fondech, což je struktura na Západě mnohem běžnější.
Byty pronajímají jednotlivci
Kořeny místních specifik tedy jsou už z devadesátek, jenže jejich stín je na realitním trhu dodnes. Jedním z důvodů, proč mladí chtějí vlastní byt, je netypická struktura vlastníků bytů. Zatímco třeba v Německu vlastní bytové domy velké firmy a vztah s nájemníkem je naprosto profesionální, čeští pronajímatelé jsou často jednotlivci.
Čtěte také
Lidé tak trochu bydlí u někoho doma. V Česku také stát a města skoro neomezují podnikání v krátkodobých pronájmech typu Airbnb. Byt v centru města tak může vlastníkovi sloužit jako obživa – a finančák to ani neví.
Stejně tak stát netrestá vlastnictví druhého a dalšího bytu. Zatímco v Německu platí člověk za více než jeden byt ve vlastnictví slušnou daň, v Česku, národu někdejších chatařů a chalupářů, se o podobný krok žádná politická strana ani nepokusila. Vše tohle dohromady znamená, že se z českého realitního trhu, který má primárně uspokojovat bytové potřeby obyvatel, stal spekulantů ráj.
Totéž platí ve světě investic. Zatímco pražská burza Čechy dávno neláká, různé nemovitostní pseudofondy a dluhopisové projekty s údajným vysokým zhodnocením ano. Takových firem vyrostlo v posledních pár letech jak hub po dešti. Zlákal je raketový růst cen nemovitostí a také to, že Česká národní banka před dekádou pustila z ruky regulaci menších emisí firemních dluhopisů.
Čtěte také
Češi mají do realitních projektů, často pochybného charakteru, nainvestovány stovky miliard korun a mají za to, že když vydala cenný papír či dluhopis nemovitostní firma, že koupili něco fyzického, kus cihly a betonu. Jenže skutečný kus nemovitosti se na dně složité právní a finanční struktury v případě problémů hledá velice těžce.
Prvním velkým pádem nemovitostní skupiny byla letošní insolvence firmy Premiot, která třem tisícům držitelů dluhopisů v tuto chvíli dluží miliardy. Drahota, vysoké sazby, nedostupné hypotéky a nedostatek pracovních sil způsobují, že realitní projekty leckomu přestávají vycházet.
Server Dluhopisar.cz odhaduje, že dalších 20 emitentů dluhopisů je v ohrožení. Většina je spojena s realitními projekty. Nebudou mít na splacení dluhopisů vydaných v předchozích jednodušších letech. Jsou dobré časy i časy špatné. Platí to i pro reality. I sny z cihel a betonu mohou totiž spadnout jak domeček z karet.
Autorka řídí byznysový web Newstream.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
