Tereza Šimůnková: Mamutí comeback

S tím, jak taje permafrost, lze nalézt stále větší množství mamutích pozůstatků. Vědecký tým společnosti z nich izoluje životaschopné vzorky DNA, které následně laboratorně upraví s cílem vytvořit vitální embrya, a ještě si vypomůže genetickou informací asijského slona, která je z 99,6 procent shodná.

Embrya umístí do děloh samic slona afrického, které mamutíčky odnosí. To proto, že africký slon je větší – mamut srstnatý měřil totiž až ke čtyřem metrům. Jen pro ilustraci, lidské dědičné informace se s našimi nejbližšími příbuznými, šimpanzy, kryjí z 98,4 procent.

Čtěte také

Tereza Šimůnková: Embrya a chiméry

Mamuti žili na Zemi asi milion let, než začali před deseti tisíci lety vymírat. Poslední brázdili planetu asi před čtyřmi tisíci lety. Není to nepředstavitelně dávno – stály pyramidy, lidé psali písmem a vařili pivo – ale dávno to je. Proč bychom je měli chtít zpátky?

Bourat stomy a dusat sníh

Colossal tvrdí, že pomohou severským ekosystémům, do kterých patřili a kterým prý dnes chybí. Podle některých teorií udržovali zemi pod sebou zamrzlou tím, že šlapali trávu, bourali stromy a dusali sníh.

Takže jejich opětovné vysazení má zpomalit tání ledu a uvolňování uhlíku. Na to ale neexistují důkazy a je hodně odvážné tvrdit, že mamutí step na Sibiři obnoví právě stáda – na chlad adaptovaných slonů.

Slova o návratu mamuta jsou sice velkohubá, ale firma nám trochu lže do kapsy. Protože ho „skládají“ z mamuta a slona, vyvíjejí spíš hybrid chobotnatce odolný proti mrazu. Má sice vypadat jako mamut, chodit jako mamut, troubit jako mamut – ale pravěké zvíře to nebude.

Čtěte také

Tereza Šimůnková: Nizozemská „vesnice demence“

Nereálná je i představa tundry jako statického prostředí, které se za ta tisíciletí neproměnilo a kde stále zeje mamutí díra. Těžko si představit, že uvolněnou ekologickou niku mezitím neobsadil nějaký jiný přičinlivý živočich. Příroda reaguje rychle. A velikou otázkou je i jeho velikost. Mamut žral až dvě stě kilo trávy a rostlin denně. Co kdyby se jim začalo opravdu dařit? Kdo by naopak přišel zkrátka?

Etika

Přesto zájem o de-extinkci, tedy laboratorní obnovení vyhynulých druhů, roste. Pokroky v genetice je totiž činí reálnými. Ale že něco umíme, neznamená, že to také dělat máme.

Neetické by bylo už využití afrických slonic jako surogátních matek – nikdo neví s jistotou, jestli by svou nepřirozenou březost přežily vzhledem k velikosti plodu. Firma Colossal dokonce původně fantazírovala o vytvoření obří umělé dělohy.

Tereza Šimůnková|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Do tématu se promítá i to, že mnoho druhů vyhubili naši předkové; jako bychom to dnes chtěli nějak napravit. Jenže pokud chceme zvýšit biologickou rozmanitost, je cesta do pravěku proklatě nízko na seznamu priorit.

A hapruje i právní rámec – zdá se, že navzdory selskému rozumu není v možnostech současných zákonů zakázat soukromé firmě oživovat vyhynulá zvířata, ačkoli se podobné nápady nějakým způsobem týkají nás všech. K tématu už ostatně vznikl jeden velkofilm – a nedopadlo to v něm dobře.

Od svého vstupu na trh v roce 2021 získala Colossal Biosciences na svůj výzkum 225 milionů dolarů, zaměstnává 115 vědců na plný úvazek a s další šedesátkou spolupracuje. Mamutem to prý nekončí. Dalšími adepty na jejich oživovacím seznamu jsou pták blboun nejapný a tasmánský tygr.

Autorka je publicistka