Tereza Engelová: Po 11. září 2001 afghánští islamističtí vůdcové nevěřili, že s Američany prohrají za šest týdnů

11. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Billboard u silnice v Kábulu zobrazuje dva afghánské vůdce Tálibánu Mullaha Umara (vlev) a Džalaludína Hakkáního

Vyhlášení přechodné afghánské vlády vzbudilo obavy, nakolik vážně se dají brát sliby islamistického hnutí, že Tálibán chce být jiný, modernější. Premiér Muhammad Hasan Achund patřil k přátelům Usámy bin Ládina. Ministr vnitra Sirádžuddín Hakkání je pak jedním z nejhledanějších teroristů světa. Podílel se společně s organizací al-Káida na řadě úspěšných atentátů proti vojákům NATO.

Do jaké míry bude mít al-Káida vliv na budoucí vývoj v Afghánistánu? To může napovědět i historie vztahů al-Káidy s Tálibánem.

Čtěte také

Světová média se v posledních týdnech pozastavovala nad rychlostí, s jakou islamistické hnutí Tálibán obsadilo 34 afghánských provincií. Je až paradoxem osudu, že v podobném šoku byli před dvaceti lety naopak islamisté. Po 11. září 2001 nikdo z afghánských islamistických vůdců – a není řeč pouze o Tálibánu – nevěřil, že by jejich vliv na dění v Afghánistánu mohla americká invaze zásadně ohrozit.

„Islámští duchovní, příslušníci pákistánské tajné služby ISI, různí analytici, ti všichni předpovídali, že Američané najdou v Afghánistánu svůj armageddon, podobně jako Sověti, jenže se mýlili,“ popisuje v knize Pád do chaosu tehdejší situaci pákistánský novinář Ahmed Rašíd. Podle něj pákistánská tajná služba ISI předpokládala, že Tálibán se stáhne do hor, odkud bude vést guerillovou válku. Jenže Tálibán padl během šesti týdnů. Tehdy se mohla začít psát úplně jiná kapitola pákistánských, ale především afghánských dějin.

Nová generace neotálibánských bojovníků

Pro obě země to byla šance, jak sjet z kolejí poskládaných islamismem a nastartovat reformy armády i svých institucí. Do obou zemí proudilo obrovské množství peněz v rámci mezinárodní pomoci. I průzkumy veřejného mínění ze začátku roku 2002 v Pákistánu, alespoň podle Ahmeda Rašída, ukazovaly, že přes 60 procent obyvatel souhlasí s podporou Spojených států v boji proti terorismu.

Čtěte také

Jenže pákistánské tajné služby, nebo alespoň jejich část, společně s částí armádního establishmentu, nechtěly na změny přistoupit. Extremismus si hýčkaly jako zbraň prověřenou léty proti Indům a případným dalším nepřátelům. Původní pákistánské sliby, že do konce března 2002 zaregistrují všechny náboženské školy madrasy a odzbrojí extremistické skupiny, se tiše vytratily. ISI místo toho islamisty podporovala v náboru nových bojovníků.

Útočiště na pákistánských kmenových územích našel i Tálibán a takzvaná Hakkáního síť. Její zakladatel Džalaludín Hakkání byl od 80. let 20. století chráněncem pákistánských tajných služeb a v průběhu bojů proti Sovětům v Afghánistánu také jedním z největších příjemců finanční podpory od CIA. Po 11. září ISI prezentovala Hakkáního Američanům jako potenciálního představitele umírněného křídla Tálibánu, a dokonce uchránila jeho dům v Chóstu před americkými nálety. Hakkání přitom pevně věřil v ideologii teroristické organizace al-Káidy. A tehdy se začala psát kapitola afghánských dějin, která vyvrcholila před několika dny novou tálibánskou vládou.

Čtěte také

Džalaludín Hakkání vybudoval v novém útočišti na území pákistánského Severního Vazíristánu náborové středisko džihádistů, kteří bojovali proti jednotkám NATO v Afghánistánu. Dveře si tu podávali vrchní představitelé al-Káidy, kteří měli vliv především na ideologický vývoj Hakkáního syna – Sirádžuddína, nynějšího afghánského ministra vnitra. Když Sirádžuddín převzal v roce 2007 velení nad Hákkáního sítí, rozjel přímou vojenskou spolupráci s al-Káidou. Řada úspěšných útoků proti americkým jednotkám vynesla Sirádžuddínovi místo jednoho z nejhledanějších teroristů světa na seznamu americké FBI. Na jeho hlavu je vypsána odměna pěti milionů dolarů.

Al-Káidě se podle pákistánských analytiků i díky Sirádžuddínovi postupně podařilo obrátit tálibánský odboj proti okupaci svého území v ideologickou bitvu, která dala vzniknout nové generaci neotálibánských bojovníků. Jak efektivní mají výsledky, ukázalo v posledních týdnech obsazení Afghánistánu Tálibánem.

Tereza Engelová

Vazby na al-Káidu u členů nově zformované afghánské přechodné vlády jsou neoddiskutovatelné. O čem se asi diskuze teprve povede, je otázka, do jaké míry bude radikální islamistická organizace ovlivňovat další směřování Tálibánu, jak se bude podílet například na obchodu s drogami, který činí nemalý díl rozpočtu hnutí, nebo jak se postaví k formující se tálibánské opozici radikálních extremistů z organizace Islámský stát – Chorásán, který už teď v zemi podnikl přes 70 atentátů. To vše ukážou až následující měsíce.

Autorka je komentátorka serveru HlídacíPes

Spustit audio