Ten divnej smích
V hlavním městě Iránu probíhá v těchto dnech mezinárodní soutěž karikatur, jejichž jediným tématem je holocaust. S myšlenkou uspořádat vtipnou soutěž přišel v únoru letošního roku deník Hamshahri:
Západ se náboženskému cítění muslimů vysmívá, když zveřejňuje karikatury proroka Mohameda - tož, vyzkoušíme jeho oddanost svobodě slova tím, že si uděláme náramnou legraci z hromadného vyvražďování Židů. Volba předmětu pro vtipkování není nikterak náhodná - pořadatelé si jsou dobře vědomi toho, že karikatury Ježíše nebo Mojžíše na sekularizovaném Západě nikoho nevzruší. Vyvražďování Židů - to je jinačí kafe!
Čistě teoreticky měl Západ propuknout ve výbuch hněvu a roztrpčení. Cožpak nebyla veřejnost dost přísná v případě slavného hollywoodského herce Mela Gibsona, který, když byl přistižen policistou za jízdy s lahví tequily v ruce, jal se mu spílat do smradlavých Židů? Veřejnost připomněla Gibsonovi jeho tmářského tatíka, stejně tak jako skandál spojený s filmem o Ježíšových pašijích, v němž neopomenul silnými výrazovými prostředky zdůraznit roli starověkých Židů v umučení křesťanského Mesiáše. Přísnost veřejnosti neoblomila ani Gibsonova výmluva, že byl namol a nevěděl, co činí. Musel se nakonec veřejně kát a dokazovat, že není židobijcem. Měl kliku: dostal za vše pro vše jen tři roky podmíněně a nucenou protialkoholní léčbu. To David Irwing, britský historik-revizionista, dopadl hůře. V roce 1989 v rozhovoru jakémusi obskurnímu rakouskému časopisu zpochybnil nacistická zvěrstva a letos v únoru - to znamená ve stejné době, kdy teheránští připadli na svůj vtipný nápad s Holocaustem - na to doplatil, když se náhodou ocitl na území Rakouska, kde "osvětimská lež" se bez milosti tresce, stejně jako v sousedním Německu. Považte, po sedmnácti letech od výroku dostal Irwing tři roky natvrdo!
V případě teheránských "obrázků k popukání" je ovšem reakce jiná. Obrázky znázorňující žalostné a nedůstojné chování zabíjených Židů visí v budově hned vedle bývalého izraelského velvyslanectví (nyní je tam palestinské centrum). U exponátů se zastavují muži s úhledným plnovousem v černých košilích bez límečku a ženy řádně zabalené do černých hábitů, smějí se obrázkům, až se za břicho popadají. Avšak ani v Evropě, ani v Americe nejsou slyšet žádné protestní hlasy. Žádné úvodníčky v ústředních novinách, žádné bičující komentáře v televizních zprávách. Znamená to snad, že svoboda projevu na Západě dosáhla takových neuvěřitelných výšin, že padla poslední tabu? Vůbec ne.
Mel Gibson je celebrita. Celebritám se nic neodpouští. Člověk, který je pro miliony diváků modlou a vzorem, je prostě povinen chovat se víceméně vzorně nejen na plátně, ale i v soukromí. Taková jsou pravidla hry. To jen znovu dokazuje, že antisemitismus v očích veřejnosti je nadále velkou charakterovou vadou. Ovšem za jedné podmínky: ta veřejnost musí být slušná nebo aspoň se tak tvářit.
Iránská společnost pro Západ už dávno není slušná, proto je toto kritérium zde nepoužitelné. Od dob islámské revoluce má tato země v očích Evropanů a zejména Američanů zřejmé znaky, které ji ze slušné společnosti vyřazují. Kdo kdy viděl, aby se jako rukojmí brali nikoli jednotlivci, nýbrž celé diplomatické zastupitelství, jak se to stalo americkému velvyslanectví v Teheránu? Kdo kdy viděl, aby diplomatům, jejichž nedotknutelnost uznávali dokonce nacisté v době války, bylo po dlouhé měsíce vyhrožováno mučením a smrtí? Civilizovaní lidé se tak nechovají. Slušní lidé nehrozí veřejnou popravou spisovateli, jenž si troufá zpochybnit náboženskou autoritu. Západ, který s tím skoncoval před mnoha staletími s překvapením zjišťuje, že jsou kouty, kde takové barbarství je možné. Navíc, spisovatel Salman Rushdie vůbec není Iránec, nýbrž Ind a žije v dalekém Londýně. Znamená to snad, že obětí fanatiků může být kdokoli kdekoli, že budou vynášet svůj ortel smrti, svou barbarskou fatwu nad každým, kdo nesdílí jejich středověké představy o dobru a kráse? Pogromy proti evropským zastupitelským a kulturním centrům na začátku letošního roku jen potvrdily nejhorší obavy západní veřejnosti.
Na tomto pozadí bujarý smích nad karikaturami nevinných obětí už nemůže být vnímán jako výjimečně hulvátský. Co jiného lze očekávat od země, jejíž prezident prakticky denně dští síru na adresu Izraele a světového sionismu? Který zpochybňuje nejen Holocaust, ale také právo Židů na vlastní státnost? Ani to mu nestačí. V podstatě zpochybňuje právo celého lidstva na existenci - netají se tím, že až dostane do rukou atomovou zbraň, zařídí nový Holocaust nejen pro Židy. Nikdo si nevšímá teheránských karikatur asi právě proto, že na hodně tmavém pozadí další černý flíček není prostě rozeznatelný.
Představte si obrázek: do slušně vedené domácnosti vpadne po zuby ozbrojený vrahoun, který na vás míří zbraní a vyhrožuje, že vás oddělá. Sotva si přitom všimnete, že má špinavé boty a utírá si nos do rukávu. A určitě mu to nevytknete - budete mít jiné starosti. Proto je antisemitská lumpárna v Teheránu vnímána na Západě jako bezvýznamná událost, která k celkovému obrazu nedodává žádný nový rys. I kdyby zítra prezident Ahmadinedžád nařídil v zemi "Mein Kampf" za povinnou četbu, ani to by s nikým nehnulo.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor

Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.