Ta byla v Bergen-Belsenu, tu nemá smysl léčit. Příběh Brigity Bakovské-Steinové
Když vojáci sovětské armády dorazili 27. ledna 1945 do Osvětimi, našli v rozlehlém táborovém komplexu několik tisíc lidí.
Před 75 lety tak skončil největší z nacistických pracovních a vyhlazovacích lágrů, osvobozeni byli ti, kdo v něm zůstali a podařilo se jim přežít. Pro většinu osvětimských, převážně židovských vězňů, však útrapy pokračovaly ještě několik měsíců: umírali při pochodech zimní krajinou, dřeli ve fabrikách, hloubili zákopy, odklízeli trosky bombardovaných říšských měst. Patřila k nim i Brigita Bakovská (tehdy Steinová).
Pro Brigitu, které se říká Gita, skončil nacismus až v polovině dubna 1945, kdy ji v Bergen-Belsenu jako patnáctiletou osvobodila britská armáda: „Chabě si pamatuji pláň, posetou mrtvolami, mezi kterými někdo sem tam seděl. Němci už utekli. Měla jsem tyfus, v Belsenu snad nebyl nikdo, kdo by jím neonemocněl. Probrala jsem se z mrákot v nějaké německé vilce, ale znám to spíš z vyprávění. Na pokoji jsem byla sama, ošetřovala mě německá sestra, docházel tam doktor, který mě chtěl adoptovat. Poslala jsem ho do háje, řekla jsem, že jsem Češka a že chci domů.“
Gita se narodila 17. února 1929 v Karlových Varech. Žila tam tehdy s otcem Vilémem Steinem (byl spolumajitelem obchodu s obuví) a starší sestrou Dorou (1921). Matka Elsa rodinu opustila po smrti Gitina malého bratra. Gita začala chodit do německé školy.
Po Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy Němci rozbili židovské obchody a vypálili synagogu, zavedl otec Doru a tehdy devítiletou Gitu s aktovkami na zádech na nádraží a poslal je k příbuzným do Příbrami. Pokračovaly do Plzně a pak dál do Prahy, kde žila Gita s otcem na Vinohradech. Dora zůstala u cizích lidí, jimž pečovala o domácnost, tehdy se také seznámila s Kurtem Egonem Pickem (Peškem), svým budoucím manželem.
V Praze navštěvovala Gita Steinová českou školu, dokud to jeden z nacistických výnosů nezakázal. Našla si kamarádku Evu Znamenáčkovou, která ji v červenci 1942 doprovodila na shromaždiště, odkud odjížděla do terezínského ghetta: „Dala jsem jí na poslední chvíli svoje hodinky na památku. A ty jediné ze všech rodinných věcí se mi také po válce vrátily.“ Gita se ve vlaku setkala s matkou, otec a Dora přijeli do Terezína příštím transportem. V ghettu pak bydlela sama, přesněji v dívčím domově L410.
V září 1943 ji poprvé zařadili do transportu do Osvětimi. V září 1943 ji poprvé zařadili do transportu do Osvětimi. Neodjela, protože byla nemocná, a jak se záhy ukázalo, nemoc jí i sestře Doře zachránila život: ze zářijového transportu téměř nikdo nepřežil, v noci z 8. na 9. března 1944 byli v Osvětimi-Birkenau zavražděni ti, kdo s ním přijeli a nezemřeli mezitím kvůli nemocem či hladu – o život přišlo během jedné noci více než 3700 lidí.
Brigita Steinová se spolu s rodinou dostala do Osvětimi v prosinci 1943. Umístili je do rodinného tábora (BIIb) v Birkenau. Na levou ruku jí vytetovali číslo 73628. V lágru poznala celoživotní přítelkyni Evu Polákovou, se sestrou a matkou se prý příliš nevídala. Dne 4. března 1944 zemřel Gitin otec – nikoli v plynu, ale na následky několikaletých útrap: „Je to asi těžko vysvětlitelné, ale bylo to tak lepší. Bylo lepší umřít ´přirozeně´ než v plynové komoře.“
Na začátku léta šli židovští vězni z rodinného tábora k tzv. selekci - Němci potřebovali pracovní sílu. Gita napoprvé neprošla, měla kvůli nedostatku vitaminů nateklé nohy. Podruhé se jí podařilo projít: s pomocí kamarádky, která ji nenápadně podpírala, a díky nepozornosti příslušníka SS, který si toho nevšiml.
Po selekci ji přesunuli do ženského tábora: „Tam to bylo hodně zlé, a kdybychom tam byli déle, než pár dní, asi bych to nevydržela. Soustavné apely, pořád stát venku. Myslím, že nám ani nedali jídlo a vodu.“ V transportu z Osvětimi-Birkenau odjely Gita i její sestra Dora do Hamburku. Matku už nikdy neviděly.
Při různých pracích v bombardovaném severním Německu přežila Gita bez zranění do března 1945. Do práce vozili dozorci vězenkyně tramvají, 1. března se na vůz zřítil dům, poškozený pumou. Gita měla zlomená žebra, rozbitou hlavu, zraněnou ruku. Ošetřili ji na místě – měla bolesti, nedokázala hýbat prsty, přesto musela hned druhý den hloubit zákopy.
Zanedlouho byly vězenkyně přesouvány z Hamburku do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Kus cesty jely dobytčákem, kus šly pěšky, Gita a jedna z jejích přítelkyň vlekly mezi sebou další kamarádku Hanku, která už jít nemohla.
Z Bergen Belsenu se Gita po osvobození dostala do Prahy, sestra osvětimské přítelkyně Evy Polákové ji tehdy doslova vtáhla do vlaku: „Nemohla jsem sama chodit. A když jsme přijely do Prahy, neměla jsem sílu dostat se z nádraží. Chvílemi jsem, myslím, lezla před nádražím po čtyřech, pak jsem zkroucená seděla kdesi na Smíchově. Ujaly se mne řádové sestry, ale musela jsem se druhý den hlásit na repatriačním úřadě. Sestry mě tam dotáhly, a bylo mi nařízeno, že musím do nemocnice v Podolí.
Druhý den okolo mě stálo celé lékařské konsilium a já slyšela, jak si mezi sebou povídají, že je zbytečné mě léčit. Říkali: ´Bergen Belsen, tam byla otrávená voda a sklo rozemleté v chlebu, nechme ji, to nemá smysl, ta to nepřežije.´ A já jsem si v duchu říkala, vy volové, když už jsem přežila to všechno, tak přežiju i vás.“
V noci si Brigita Steinová vypůjčila od jiné pacientky šaty a vypotácela se před nemocnici, kde si jí všiml kolemjdoucí muž a odvezl ji k příbuzným. Vážila 28 kilogramů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
