Dítě v hlubokém bezvědomí. Tragický příběh Ivany Bočkové, rozené Horalové, a její rodiny
V noci 30. září 1952 si dětská lékařka Anežka Horalová v bytě v liberecké Husově ulici č. 70 vzala život. Spolu s ní zemřela její sestra a její otec – Anežka jim zřejmě poskytla jed, tedy léky, které způsobily smrt. Pokusila se zabít také svou šestiletou dceru Ivanu. Stalo se to v době, kdy v bytě prováděla Státní bezpečnost domovní prohlídku. Anežčin manžel Andrej Horal byl krátce předtím zatčen. Lékaři zachránili pouze malou Ivanu Horalovou, která se dnes jmenuje Bočková.
Andrej Horal, otec Ivany Bočkové, se narodil roku 1910 jako Andrej Hecht v židovské rodině ve slovenském Cíferu. Vyučil se ve Vídni zlatníkem, přestěhoval se do Prahy, v roce 1931 (nebo 1932) vstoupil do KSČ a vedl pak komunistickou organizaci v dělnické Libni. V prostředí levicové mládeže poznal svou pozdější ženu Anežku.
Anežka Horalová (za svobodna Strejčková) přišla na svět roku 1909 v české rodině v Konojedech. Vystudovala medicínu na Univerzitě Karlově (promovala 1935), i ona byla zapálenou komunistkou a od počátku 30. let členkou strany.
Přesvědčení s ní sdílely její sestry, podobně jako bratři Andreje Hechta.
Po nacistické okupaci uprchl Andrej se souhlasem strany do Itálie, odtud do Francie a nakonec do Británie. Pracoval v Londýně ve válečném průmyslu jako nástrojař.
Není zcela jasné, jak jeho příbuzní přežili holocaust, nicméně podle rodinných vzpomínek (i několika dokumentů Státní bezpečnosti) působili bratři Hechtovi v odboji a Andrejova matka Julie se skrývala.
Anežka Strejčková byla za okupace dětskou lékařkou v Táboře, ve Zlíně a v Benešově u Prahy. Ve vlastním životopise po válce napsala: „Rozmnožovala jsem stranický tisk, pomáhala jsem při padělání dokladů ilegálním osobám, které jsem také občas ukrývala, podporovala jsem je hmotně.“
Její sestra byla z politických důvodů vězněna v koncentračním táboře.
Ivana Bočková říká, že podle otcova vyprávění se Anežka v době osvobození Československa starala o ženy, které znásilnili sovětští vojáci, a že ji to hluboce zasáhlo. Zřejmě ji trápily i zážitky z okupace a s nimi spjaté nervové vypětí. Po válce se zhoršily její dědičné psychické potíže, bývala depresivní, trpěla nespavostí, léčila se.
Když se Andrej Hecht vrátil z Británie, nechtěl mít německy znějící jméno a spolu se svými bratry se nechal přejmenovat na Horala. Oženil se s Anežkou a pracoval jako tajemník organizačního oddělení ústředního sekretariátu KSČ.
V březnu 1946 se manželům Horalovým narodila Ivana.
„Zátah na Židy“ a zatčení
Andrej šel záhy pracovat do Kovobižuterie v Jablonci nad Nisou, poté byl podnikovým ředitelem národního podniku Chronor, od roku 1951 dělal nástrojaře v Tesle Liberec. I po převratu v únoru 1948 měl nižší politické funkce.
Horalovi se přestěhovali do Liberce, Anežka tam působila jako oblíbená a obětavá dětská lékařka.
Od roku 1949 probíhalo v Československu pod dohledem sovětských poradců zatýkání vysoce postavených komunistů. Vyústilo v silně antisemitský Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (listopad 1952).
Anežka Horalová byla ve stejné době předvolána k výslechu, kde se jí StB vyptávala na blízkého rodinného přítele, komunistického funkcionáře Josefa Smrkovského.
Dne 12. září 1952 dostal Andrej Horal výzvu, aby se dostavil do sídla liberecké StB k „podání informace“. Byl zatčen a odvezen do vazby v Praze-Ruzyni.
O několik let později napsal úřadům: „Během denních i nočních vyšetřování mě chtěli donutit k nepravdivé výpovědi, že jsem věděl o tom, že Slánský měl za války spojení s takzvanou židoburžoazní nacionalistickou skupinou v Londýně, ke které jsem měl patřit i já, a že již v emigraci byl vypracován plán na obsazení důležitých politických a hospodářských posic v novém Československu touto skupinou.
Tyto výmysly a nepravdy, pokud jde o mne, jsem odmítal, o spojení Slánského jsem nic nevěděl a nevím. Později chtěli dokázat, že já i moje manželka jsme členy cizí rozvědky a podobné nesmysly.“
Odpusťte mi všichni, loučím se s Vámi
Příslušníci Státní bezpečnosti sdělili Anežce Horalové, že její manžel se vrátí domů do tří dnů. To se ještě třikrát opakovalo, nakonec zůstala bez informací. 30. září jí estébáci během provádění domovní prohlídky oznámili, že v bytě nalezli mimo jiné pistoli (šlo o památeční zbraň z konce války) a samopal. Ten byl podle všeho podstrčený, Andrej Horal napsal, že takovou zbraň „nikdy ve svém bytě neviděl a neměl“.
Napsal také, že dlouho před prohlídkou „upozornil vyšetřující orgány i velitele na zdravotní stav své manželky. Trpěla těžkou poruchou spánku spojenou s občasnými depresivními stavy, které vyvrcholily myšlenkami na sebevraždu. Upozornil jsem, že mám obavu o život své ženy. Na tato upozornění nebraly vyšetřující orgány zřetel.“
Sousedé Horalových později vypověděli, že k nim během prohlídky přišla zoufalá sestra Anežky Horalové Marie Jurková a řekla jim, že příslušníci StB našli zbraně a že ona ani její sestra za těchto okolností nechtějí žít.
V době, kdy byli estébáci stále v bytě, spáchali pak Anežka Horalová, Marie Jurková a jejich otec sebevraždu. Anežka, která se pokusila zabít i dceru Ivanu, po sobě zanechala dva stručné dopisy na rozloučenou, určené manželovi. Záhy je však zabavila StB.
V jednom z nich stojí: „Andinku drahý a moji všichni drazí, odpusťte, nemohu to déle snášet. Andi je nevinen, u nás se našly zbraně, o kterých nemám ponětí. Nemohu dále snášet trápení nás nevinných, kteří jsme žili jen straně a lidstvu. Vím, že teď bude těžké vysvětlit, jak jsi čestný a poctivý. Žili jsme jen pro své ideály na budoucnost socialismu a takto to dopadlo. Nemohu už teď snášet pohrdání lidí, pro které jsem obětovala své zdraví. Odpusťte mi všichni, loučím se s Vámi. Snad jednou bude dokázána naše nevina.“
Druhý dopis končí slovy: „Ivanku nám nejdražší nemohu nechat opuštěnou.“
Neřekli mi, jak se to stalo
Z dokumentace k případu vyplývá, že k sebevraždám a k pokusu o zabití Ivany Horalové došlo kolem půl jedenácté večer, ale do nemocnice se oběti dostaly teprve před druhou hodinou ráno.
Zachránit se podařilo jen malou Ivanu. V lékařské zprávě stojí: „Při přijetí dne 1. 10. 1952 v 1.45 hod v noci je dítě v hlubokém bezvědomí. Tři dechy za minutu, puls nitkovitý, akce srdeční neměřitelná…“
Ivana Bočková si na tragédii nepamatuje. Matně si vzpomíná na nemocnici a vypráví, co zná z vyprávění: „Chodili tam estébáci a chtěli mě vzít do děcáku. Ale doktor Bradáč, který mě léčil, mě nevydal… Pak si pro mě přijela teta se strejdou a odvezli mě do Prahy… Nevěděla jsem, co se stalo, nikdo mi nic nevysvětlil. Až když se vrátil táta… Vzal mě na procházku a řekl, že máma zemřela. Ale neřekl mi, jak se to stalo.“
MUDr. Anežka Horalová byla posmrtně vyloučena z KSČ. Andrej Horal se o smrti své ženy dozvěděl teprve 5. února 1953. V té době byl obviňován z hospodářské sabotáže, ale 10. června 1953 ho propustili z vazby a jeho trestní stíhání skončilo.
Ještě téhož roku zahájil korespondenci, v níž žádal vrácení své zabavené stranické legitimace a usiloval o obnovení členství v KSČ i pro svou zemřelou ženu.
Napsal: „Moje manželka byla předválečnou členkou strany, obětavou soudružkou, straně bezmezně oddanou. Byla vzornou pracovnicí a váženou dětskou lékařkou libereckého kraje. Je nepochopitelné, že soudruzi, kteří znali mou manželku a věděli o jejím vážném zdravotním stavu, se snažili potupit čest a památku této poctivé a obětavé komunistky. Postup stranických orgánů v Liberci je nepochopitelný také pro to, že jde o zemřelou soudružku. Je jistě naprosto ojedinělý případ, aby byl mrtvý vylučován ze strany.“
Ivana Bočková se teprve v sedmnácti letech dozvěděla, co se jí a jejím příbuzným stalo. Vzpomíná, že komunistické přesvědčení jejího otce se otřáslo až v srpnu 1968. Krátce předtím (v květnu) se mu podařilo dosáhnout stranické rehabilitace své zemřelé manželky.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
