Svoboda projevu versus úcta k náboženství

V západním světě se stala samozřejmostí odluka státu a náboženství. Většina zdejších obyvatel dávno pochopila, že to prospívá jak státu, tak i církvi. V islámském světě je tento koncept neznámý, ačkoliv ho formálně zavedlo Turecko, jež se ale po každých volbách potýká s rostoucí mocí islamistů. Země půlměsíce je ovšem výjimkou. Pro islámský svět je typická spíš Saudská Arábie, země prorokova, kde je náboženská svoboda naprosto nemyslitelná. Nesmí se tam konat žádné jiné bohoslužby, než islámské, a to ani v soukromém bytě nebo na amerických vojenských základnách.

Sousední Kuvajt není o nic lepší. Přestoupit z islámu na jinou víru se tam trestá smrtí. Podobně striktní je řada států v Perzském zálivu. Jiné většinově muslimské oblasti mohou být tolerantnější, ale například ani na palestinských územích není myslitelné, aby někdo přijal jinou víru. Náboženská "tolerance" má jasné meze. Když se například křesťan ožení s muslimkou, mají jenom dvě možnosti: buď přijmout společně islám, nebo emigrovat.

Cesta k občanským svobodám vede obecně přes svobodu náboženskou. Právě ta je podle mnoha historických zkušeností bodem, z něhož se moderní pojetí svobody odvíjí. Garantem občanských svobod je pak sekulární stát, který - právě proto, že je takzvaně laický - může zaručit práva příslušníků každé víry, včetně ateistické. Jestliže si tedy kladou západní politici otázku, co je klíčem ke svobodě Blízkého východu, nabízí se v zásadě tři odpovědi. Podle jedněch je to vyřešení izraelsko - arabského konfliktu. Podle druhých jsou to demokratické volby ve všech tamních zemích. Podle třetích je to právě zmíněná náboženská svoboda.

Vraťme se nyní k vypalování dánských a norských ambasád. Reakce islámských zemí se podobá sopce, která začala nečekaně chrlit lávu. Nesvobodná společnost vytváří přetlak, a ten se dá lehko usměrnit několika radikály. Spouštěcím momentem se mohou stát například karikatury proroka. Klidně to ale mohlo být něco jiného. Před pár lety například dva američtí kazatelé mimoděk označili Mohameda za prvního teroristu - a hrozila podobná erupce násilí. Situace se tehdy uklidnila díky jejich okamžité a úpřímné omluvě. Ostatně, zakladatele islámu může snad někdo označit jako válečníka, ale jako teroristu v dnešním smyslu rozhodně ne.

Pozoruhodné je, že Evropa - a zvlášť severské Dánsko nebo Norsko - zůstaly z násilných reakcí v šoku. Svědčí to o určité naivitě. Právě Norsko se přece mnohokrát a dlouhodobě angažuje ve zprostředkovatelských misích například mezi Izraelem a Palestinci. Ne nadarmo byly někdejší dohody podepsány v Oslu. Evropané poskytují zmíněným Palestincům finanční pomoc - v naději, že zlepšení jejich životní úrovně otupí radikalismus. Děje se ale přesný opak. Poslední volby přece vyhrálo hnutí Hamas, které je na seznamu teroristických organizací. Navíc panuje podezření, že některé teroristické útoky se financovaly z evropských peněz.

Paradoxní situaci dobře ilustruje nynější reakce iráckého ministerstva dopravy. Není úplně jasné, jestli je k smíchu nebo k pláči. Ministerstvo totiž prohlásilo, že na protest proti uveřejnění karikatur odmítá dánskou a norskou finanční pomoc. Jinými slovy: chcete-li, abychom si vzali vaše peníze, musíte se chovat podle našich představ. Až takhle daleko se Evropa dostala. Mimochodem, právě v Iráku propukly demonstrace muslimů, žádajících vynesení fatwy (tedy trestu smrti) nad autory dvanácti karikatur. Do dnešního dne ale nikdo v celém islámském světě nevynesl fatwu nad arciteroristou Usámou bin Ládinem.

Starý kontinent je ale velice citlivý na svobodu projevu. V debatě o současném dění tedy zaznívají kupříkladu názory, že karikatury Mohameda by se měly publikovat každý den, aby si muslimové začali na svobodu slova zvykat. Problém se zde nevnímá jako urážka náboženského cítění, ale jednoznačně jako útok na svobodu projevu. Nakonec samotní dánští představitelé řekli, že mohou vyjádřit lítost nad pocity muslimů, ale nemohou se omlouvat za svobodu tisku.

Američané, přivyklí takzvané "politické korektnosti", to vidí jinak. Podle mluvčího diplomacie Justina Higginse je uveřejnění karikatur nepřípustným podněcováním náboženské nesnášenlivosti. Je to zajímavé, když si uvědomíme, že Amerika je na svobodu projevu ještě citlivější než Evropa. Mohamed je jednou náboženský symbol, a to se tam automaticky respektuje.

Až tedy dozní válka o karikatury, bude důležité, jaké ponaučení si z ní Západ odnese. Došlo ke střetu dvou ideových světů. V jednom je náboženská svoboda samozřejmostí. Ve druhém spíš jenom vzdálenou hvězdou kdesi na obzoru.