Svět je jablko aneb Zátiší Paula Cézanna
„Chci ohromit Paříž jablkem,“ ohlásil Paul Cézanne, který během života namaloval více než 270 zátiší, jimž vévodí jablka, které se mezi jinými předměty vyjímají jako působivý symbol.
A přesto se podle newyorského magazínu ARTnews dosud nekonala výstava, která by se soustředila na tento aspekt jeho díla.
„Lidé si už dlouho uvědomují, že to nejsou jen znehybnělé věci z každodenního života,“ říká kurátor Benedict Leca z výtvarné galerie ve městě Hamiltonu v kanadské provincii Ontario, „věci jsou nabité významem, který není snadné uchopit.“
Nyní je 21 takových obrazů na výstavě Svět je jablko – zátiší Paula Cézanna, kterou uspořádala Barnesova nadace ve Filadelfii. Expozice není velká, ale podařilo se na ní zachytit širokou paletu Cézannových výprav do světa zátiší. Jsou tu rané, temné a strohé příklady tohoto žánru, bujné seskupení ovoce a květin i neodbytně vtíravé pozdní výjevy s lebkami.
„Cézanne vyprostil věci z jejich tradičních významů,“ říká kurátor a dodává, že malíř byl přesvědčen, že tyto každodenní objekty mají svůj vnitřní život, a často jich maloval několik najednou. Jeho věci by se daly skoro nahmatat a zároveň jsou ploché. Je i není to iluze. Cézanne je na jedné straně solidní a současně vás uvádí do nejistoty.
Zátiší s chlebem a vajíčky z roku 1865 je jen reprodukováno v katalogu – na výstavě není. Může se nám jevit jako zcela realistické, takže skoro připomíná o sto let staršího malíře Jeana Siméona Chardina. Barvy jsou zemité, pojetí je drsně jednoduché a tématem je prosté jídlo podávané v kuchyni. A přece byl obraz v Salónu roku 1866 odmítnut podobně jako jiná díla v následujících letech.
Malíř nemohl najít publikum a obdivovatele až do první a třetí impresionistické výstavy, které byly pořádány v letech 1874 a 1877. Na té pozdější už byla všechna dosavadní Cézannova zátiší. O něco pozdější obraz Zátiší s lahví, sklenicí a citrony je tmavý a jakoby urputný. Téměř slepená sestava hrušek, cukřenky a modrého šálku z roku 1866 se skoro nedá rozlišit.
Někdy v polovině 70. let 19. století se Cézanne stává Cézannem. Když se podíváte na Zátiší – láhev, sklenice a džbán, uvidíte neobratné tvary, jemné doteky barvy a drsně potlačené pozadí. Protiklad trojrozměrných věcí a plochého plátna vyvolává známé napětí – najdete ho u tak rozdílných malířů, jako byli Matisse a Picasso, ale ve všech případech je umění na cestě, která dosud neskončila.
V 19. století bylo zátiší ve francouzském akademickém umění vnímáno jako banální žánr, protože uznávané byly hlavně vznešené náměty krajin, portrétů a historické malby. Cézannovi však zátiší umožnilo velmi radikální přístup k tvorbě, která opouštěla tradiční cesty. Kurátor Benedict Leca píše, že je to také tím, že věci lze daleko snadněji uspořádat do působivého aranžmá než pohled na otevřenou krajinu nebo vrtkavý model portrétu. Právě proto jsou zátiší obrazy, kde se Cézanne pustil do nejodvážnějších experimentů.
Už první Cézannovi kritici, jako byl Thadée Natanson nebo Roger Fry, viděli v zátiší klíč k jeho umění. Malířovi současníci včetně Edouarda Maneta vesměs chápali, jak je zátiší v jeho práci důležité. Řada avantgardních umělců viděla v Cézannovi mimořádný talent, ale první samostatná výstava, kterou mu roku 1895 uspořádal obchodník Ambroise Vollard, otevřela oči mnoha dalším lidem.
Mezi Cézannovy obdivovatele patřili malíři Edgar Degas, Paul Gauguin, Mary Cassattová, Auguste Renoir, Édouard Vuillard a Camille Pissarro, který vlastnil skoro dvacet jeho obrazů. Po impresionistické výstavě v roce 1874 jeden dobový kritik napsal, že koupit si Cézanna znamená vyvolat okamžitě pozornost – je to jedinečná příležitost, jak si udělat reklamu.
Okouzlení Cézannem vydrželo velmi dlouho a zasáhlo mnoho moderních malířů a výtvarných kritiků, kteří nevynechali jediný aspekt Cézannova díla. Americký kurátor Benedict Leca píše, že když se dvacet dějepisců ohlédne za vývojem moderního umění, tak mezi nimi nebude ani jediný, kdo by nenašel jeho kořeny u Cézanna. Malíř si ve svých pozdních letech určitě nemyslel, že hledá cestu ke kubismu, ale Pablo Picasso mnohem později řekl, jeho jediným opravdovým učitelem byl Paul Cézanne.
Roku 2009 filadelfské muzeum umění uspořádalo velmi pozoruhodnou výstavu Cézanne a ti druzí, která ukázala, že vliv tohoto malíře na moderní výtvarnou tvorbu dodnes nevyhasl. Na výstavě byly zastoupeny známé Cézannovy duchovní děti Henri Matisse, Pablo Picasso, Georges Braque a Fernand Léger. Návštěvníky však překvapili i další, mnohem pozdější potomci jako Francis Alÿs a Brice Marden, jehož plátno se třemi šedozelenými a šedomodrými pásy inspiroval Cézannův Pohled na zátoku u Marseille.
Zvláštní případ však představují jeho zátiší. Americká malířka Elizabeth Murrayová vyprávěla o svém prvním setkání se Cézannovými jablky, která pro ni znamenala přelom v chápání malířské tvorby. Fotografka Sherrie Levinová, která tvořivě reprodukovala proslulé obrazy z 20. století, napodobila Cézannovu pedantskou metodu, když trpělivě přepracovávala známá díla, až došla k úplné abstrakci.
Kurátor Benedict Leca to hezky vystihl, když poznamenal, že pro malíře je Cézanne něco jako automobilová opravna. Mohou si tam zajít, a vždycky tam najdou, co potřebují. Ale jedním z důvodů, proč nás jeho obrazy dodnes okouzlují, je malířova schopnost zavést diváka mimo pozemský svět.
Cézanne vás provází na zvláštní místo, kde mizí navyklá pravidla ovládající čas, místo, hmotu a význam. Výstava Svět je jablko – zátiší Paula Cézanna bude v Barnesově nadaci ve Filadelfii otevřena do 22. září a pak se přestěhuje do výtvarné galerie kanadského města Hamiltonu.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.