Švédská ekonomika v rukou jediné rodiny

27. říjen 2006

Bankovní dům SEB není v českých zemích zrovna známý, ve Švédsku ho ovšem zná každé malé dítě. Tato banka je největším finančním ústavem severu Evropy a také jedním z nejstarších. V těchto dnech slaví stopadesáté výročí vzniku.

V podstatě se dá říci, že v souvislosti s touto bankou slaví stopadesáté narozeniny celý švédský průmysl a také podnikání jedné konkrétní švédské rodiny, která za švédským úspěchem posledního století stojí - rodiny Wallenbergů.

Banku SEB založil André Wallenberg v roce 1856. Bylo to dávno před rychlým rozvojem švédského strojírenského a ocelářského průmyslu, který z této ještě před sto lety celkem chudé země udělal prosperující a spořádanou společnost. Dnes Wallenbergové také díky této bance ovládají asi čtyřicet procent akcií obchodovaných na stockholmské burze. Díky zvláštnímu systému, který jim dává větší váhu hlasů, než kolik jim náleží v daném podniku vlastnických podílů, mají cosi společného snad se vším, co se ve Švédsku vyplatí dělat.

Od strojírenství až po farmaceutický průmysl. Firmy jako Electrolux, ABB, Husquarna, Ericsson nebo Saab, ty všechny tím či oním způsobem patří do oblasti působení Wallenbergů. Jak poznává týdeník The Economist, na celé věci je pozoruhodné, že Wallenbergové fungují jako rodinný podnik už téměř šest generací, zatímco většina podobných na rodinných vazbách založených firem přetrvává maximálně tři generace. Pak se vytratí podnikatelská energie nebo se spoluvlastníci pohádají o podíly. Tajemstvím úspěchu rodiny je mimo jiné i to, že Wallnbergové nevlastní svůj majetek přímo, ale ovládají jej přes společnou investiční firmu.

To mimo jiné brání jeho drobení. Důležité také je, že jednotliví bratři a bratranci angažovaní v podnikání se zabývali nejrozdílnějšími oblastmi výroby a investování a každý uplatňoval jinou strategii, a tak si mohli vzájemně vypomáhat. Ještě pozoruhodnější ale je něco jiného, a to existence tak neliberálního fenoménu, jako je gigantická rodinná firma uprostřed otevřené tržní ekonomiky, která by teoreticky měla přát rozptýlení vlastnictví do mnoha rukou. Skutečnost je taková, že Wallenbergové si vždy dokázali pohlídat nestandardní postavení v podnicích, v nichž se angažovali.

Odolali i stále častěji vznášeným požadavkům ze strany anglosaských investorů, aby učinili své vztahy s podniky, které spoluvlastní, řekněme, standardnějšími. V tomto směru se Wallnbergové mohli spolehnout i na podporu stockholmských vlád. Ty dávaly přednost tomu, aby klíčové podniky v zemi zůstaly ve švédských rukou. Je překvapivé, že pozitivně se o tomto systému, který umožňoval jediné rodině dále posilovat kontrolu nad národní ekonomikou, vyjadřují i někteří ekonomové. Ti přičítají úspěšnost švédského hospodářského modelu tradičně velmi silnému vlivu vlastníka akcií na provoz podniku. Jinými slovy, švédský velkoakcionář nečeká na dividendy, ale zasahuje do činnosti firmy.

Výsledkem je, že hlavní investiční firma v rukou několika desítek Wallenbergů disponuje majetkem, který má podle odhadů tržní hodnotu sto dvacet miliard švédských, tedy v přepočtu asi třistašedesát miliard českých korun. Wallnbergové nedodávali Švédsku jen významné bankéře a průmyslníky, ale také diplomaty, umělce a dokonce i vrcholové tenisty. Ovšem ne na všechno ze své minulosti mohou být Wallenbergové hrdí. Už přes šedesát let čelí obvinění, že zejména Jakub Wallenberg udržoval obchodní styky s nacistickým Německem a údajně měl pro jeho cíle osobní sympatie. Skvrnu na rodinné cti smývá památka i u nás dobře známého Raula Wallenberga, který koncem války díky své odvaze a vynalézavosti pravděpodobně zachránil z rukou nacistů desítky tisíc maďarských Židů.

Sám pak zmizel v sovětském zajetí, odkud se nikdy nevrátil. Vraťme se však k dnešnímu Švédsku. Takzvaným švédským modelem se ohání mnoho evropských levicových politiků, kteří by rádi imitovali úspěch této země. Míní tím velkorysé sociální zabezpečení a rovnostářský, společenský a vzdělávací systém. Případ rodiny Wallenbergů, ale také třeba Bonnierů, kteří ovládají podstatnou část švédského novinového, rozhlasového a televizního trhu, ukazuje, že celá věc je o dost složitější a že údajný švédský model stojí na mnoha neviditelných nebo neopakovatelných okolnostech, jako je aktivita konkrétní rodiny a její zvláštní a dlouhodobý soulad s vládou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio