Summit George Bushe a Ariela Šarona

Šaronovým nejvýznamnějším úspěchem bylo Bushovo odmítnutí práva na návrat palestinských uprchlíků do dnešního Izraele a prohlášení, že Palestinci by se měli vrátit pouze na palestinská území. Tento bod patří od počátků izraelsko-palestinských mírových jednání - tedy dokud probíhala - pro obě strany k těm nejzásadnějším, nejspornějším a nejobtížněji řešitelným. Palestinci na právu návratu vždy nekompromisně trvali, zatímco Izrael je stejně nekompromisně odmítal v obavě, že by čtyři miliony uprchlíků a jejich potomků mohly změnit demografii země natolik, že by přestala být židovským státem.

Druhým důležitým Šaronovým úspěchem ve Washingtonu je Bushovo uznání existence alespoň nějakých židovských osad. I když bylo značně neurčité, je George Bush vůbec prvním americkým prezidentem, který připustil možnost přítomnosti osad na územích obsazených Izraelem v roce 1967. Až dosud je Spojené státy oficiálně považovaly za nezákonné, jakkoli je mlčky trpěly. Bush ve Washingtonu prohlásil, že realita a mapa Blízkého východu se v průběhu let změnila a že by se tyto změny měly promítnout i do jednání o konečném palestinském statusu. A vzhledem k této nové realitě, k níž patří i existující izraelská střediska, by bylo nerealistické očekávat, že výsledkem jednání o konečném statusu Palestinců bude úplný návrat k linii příměří z roku 1949, řekl Bush. Zmínka o této linii padla od amerického prezidenta také poprvé. Dosud byla ve hře linie příměří z roku 1967, která hranice židovského státu vymezuje přesněji.

Bush také uznal právo Izraele na boj proti teroristům a jeho stažení z pásma Gazy, které chce Šaron provést do léta 2005, nazval "historickým a odvážným krokem". I když souhlas s ním pro Bílý dům nepředstavuje žádný problém, patří k němu i přikývnutí na pondělní oznámení Šarona, že si Izrael hodlá trvale pod svou kontrolou ponechat šest židovských enkláv na Západním břehu, kde žije skoro 93.000 osadníků, tedy více než třetina všech obyvatel izraelských osad.

Bushova slova vyvolala bouři na palestinské straně. Přestože prezident potvrdil americkou podporu vyhlášení samostatného palestinského státu, Palestinci jeho ostatní prohlášení ostře odsoudili. Podle nich sabotují mírový proces, povedou k eskalaci násilí a zničení nadějí na dosažení míru, bezpečnosti a stability a budou znamenat konec mírového plánu zvaného cestovní mapa. V neposlední řadě Palestinci kritizují skutečnost, že Bush si osobuje právo rozhodovat bez nich a předem měnit jejich budoucí vyjednávací pozici.

Mezinárodní analýzy Bushův výrok o "nové realitě" interpretují jako zrušení podpory palestinského státu na celém území Západního břehu, což je v dosavadní americké politice významný zvrat. Palestinci vždycky trvali na tom, aby jejich budoucí stát vymezovaly hranice před šestidenní válkou v roce 1967. Tyto požadavky zopakuje i palestinský ministr informací Nabíl Šás, kterého ve Washingtonu příští týden přijme americký ministr zahraničí Colin Powell.

Všichni komentátoři se shodují, že Šaron s Bushem si vzájemně politicky vypomohli. Pozice ani jednoho z nich není zrovna nejsilnější. Bushe teď Blízký východ zajímá jen jako prostředek k posílení vlastního oslabeného postavení před nadcházejícími prezidentskými volbami. Daleko větší význam pro něj má páteční schůzka s britským premiérem Tonym Blairem o situaci v Iráku, který je v současnosti mnohem palčivějším americkým problémem a politickou prioritou.

Také Šaron si potřebuje vylepšit pověst doma, kde jej ohrožuje úplatkářský skandál a jeho popularita klesá. Rovněž shání co největší podporu pro stažení z pásma Gazy a oddělení Izraele od palestinských území. O tom mají 2. května v referendu hlasovat členové jeho strany Likud, která vyklizení židovských osad vždycky odmítala a bez jejíhož souhlasu by Šaron svůj plán uskutečňoval jen stěží.

Šaron od Bushe dostal všechno, co chtěl, ale mírovému procesu jeho vítězství neposlouží. Levicový deník Haarec výsledek summitu nazval začátkem konce mírových dohod z norského Oslo. A schůzka přinesla ještě jeden významný poznatek: přestože Bush zopakoval americkou podporu cestovní mapě, stejná zůstala jen palestinská polovina jeho představy o uspořádání na Blízkém východě. Ta izraelská se za deset měsíců od přijetí mírového plánu v jordánské Akabě změnila k nepoznání.