Strýc sykl: ,Skoč!‘ A tak jsem poslechl a skočil… Židovský příběh Davida Sivora

4. prosinec 2016

S Davidem Sivorem jsme se poprvé potkali loni v listopadu v Izraeli. Věděl jsem toho o něm dost málo: že je v důchodu, že byl profesionálním trenérem izraelského plaveckého mužstva, že v roce 2013 věnoval hodně peněz neúspěšnému českému prezidentskému kandidátovi Janu Fischerovi na zaplacení dluhů z kampaně, že jeho syn je podnikatel působící mimo jiné v Čechách.

Spolu s kolegy z Post Bellum jsme však Davida nevyhledali kvůli byznysu ani kvůli politice – zajímala nás hlavně jeho rodinná historie z období nacismu a Slovenského štátu. Obsáhlé interview jsme natáčeli v Tel Avivu v improvizovaném studiu na českém velvyslanectví. A shodou okolností v době, kdy budete číst tento článek a poslouchat jeho vyprávění, zaznamenáváme na stejném místě vzpomínky dalších Židů z českých zemí a ze Slovenska.

Davidova četná jména

David Sivor přišel na svět 28. července 1934 v Bratislavě, bydlel na náměstí 1. května v domě č.p. 21. Rodiče byli asimilovaní středostavovští Židé. Otec Rudolf Suchostaver měl kořeny na Ukrajině, pracoval v rodinném obchodě a v dílně na výrobu kachlí pro kachlová kamna. Maminka, Melan-Maria rozená Feuereisenová, pocházela z rodiny, jíž patřil hotel Kriváň v Liptovském Mikuláši.

David přišel na svět jako Pavel Suchostaver. Jméno si změnil až po válce, kdy jako kibucník přišel do Izraele: „Byl jsem Suchostaver až do svatby. Pak jsme to změnili na Sivor, protože jsme nechtěli, aby se děti trápily s tak dlouhým a nemožným příjmením. V pase mám jméno Pavel David Sivor, navíc mi všichni přátelé dodnes říkají ,Sucho‘. Když zavoláte prezidentovi světové plavecké federace a řeknete mu Sivor, nebude vědět, kdo to je. Když řeknete ,Sucho‘, bude mít, jasno.“

V rodinném hotelu Kriváň Davidovy matky, rok 1941

Do sedmi let mluvil David německy a maďarsky. V roce 1940 nastoupil do školy, kde se učilo ve slovenštině. Bylo už jasné, že Židé to budou mít ve Slovenském štátu velmi těžké, Suchostaverovi se připravovali na útěky a skrývání, chtěli syna v co největší možné míře ochránit, a tak ho nechali pokřtít. Tehdy dostal další jméno: „Rodičům se podařilo přesvědčit evangelického faráře, který mne pokřtil, a vydal mi křestní list na jméno Ondrej Šlosárik. Asi dva nebo tři měsíce jsem pak ještě chodil do nové školy, kde se učilo německy, a musel jsem trénovat, abych na to nové jméno slyšel.“

První skrývání u běloruského domácího

David byl na počátku 40. let malý kluk a sám říká, že jeho vzpomínky je třeba brát s jistou rezervou, především co se týká časových sousledností a samozřejmě i počínání rodičů. Co zhruba víme? Po absolvování první třídy žili Suchostaverovi krátce v Liptovském Mikuláši, větší část rodinných majetků (včetně tamního hotelu Feuereisenových) byla však tzv. arizována neboli ukradena ne-Židy. Roku 1942 dostali od rodinného přítele zprávu, že mají zmizet, neboť jsou na seznamu lidí určených k brzké deportaci na Východ (do ghetta nebo do vyhlazovacího tábora, což tehdy nevěděli, avšak tušili nebezpečí).

Vrátili se proto do Bratislavy a našli si byt u jakéhosi Bělorusa, který je nenahlásil úřadům. V pozdější době měli Davidovi rodiče falešné doklady, otec se skrýval, ale není přesně jasné, od jaké chvíle. David si pamatuje, že v nájmu v Bělorusově domě žil s maminkou a babičkou, které se (snad koncem roku 1943) začaly obávat, že je Bělorus udá. Šli se poradit se strýcem (měl výjimku z transportu jako „hospodářsky důležitý Žid“), avšak na okně visel bílý ručník – domluvené znamení hrozícího nebezpečí.

Skok z náklaďáku do tmy

Jako traktorista v kibucu Kfar Hamakaby, rok 1955

David vzpomíná, že se den se vypravil ke strýcovu bydlišti na vlastní pěst: „Byl jsem zvědavý, co se s ním stalo. Tak jsem se druhý den sám vydal k němu – a před domem stál policajt v šedé uniformě. Ptal se, co tam hledám. Neměl jsem žlutou hvězdu, ale on mě stejně odvedl na policejní stanici. Na dvoře tam bylo asi 30, 40 Židů s hvězdami a mezi nimi i můj strýc. Viděl mě, ale nešel ke mně, a já jsem také dělal, že ho neznám. Asi za dvě hodiny začalo sněžit a Židy naložili na nákladní auta. Vezli je do sběrného tábora Patronka, kde soustředili Židy před deportací. Policajt mi řekl, abych také nastoupil a jeli jsme. A když jsme byli poblíž místa, kde jsme bydleli, tak slyším, jak na mě strýc sykl: ,Skoč!‘ Tak jsem vyskočil – a neviděli mě, nezastavili. Chvíli jsem se schovával a pak jsem došel domů. Strýce odvezli do Osvětimi. Přežil a po válce mi řekl, že na tom náklaďáku tušil, že se nejspíš nevrátí. Chtěl, abych se zachránil aspoň já.“

Když David seskočil z náklaďáku, nebylo mu ještě ani deset let – byl duchapřítomný a měl štěstí, což mu ještě několikrát zachránilo život, stejně jako pomoc dobrých lidí, kteří riskovali kvůli němu i jeho příbuzným.

U slovenských křesťanských rodin

Davidova maminka měla tehdy falešné doklady a pracovala jako kuchařka v klášteře. David s babičkou, strýcem a tetou odešli na předměstí Bratislavy, k lidem, kteří měli hospodářství a byli ochotni poskytnout Židům úkryt: „Nevím, jak se ti lidé jmenovali, ale vím, že nás neukrývali za peníze. Dělali to z dobrého srdce.“

O cizích obyvatelích usedlosti se však dozvěděla policie, a když se na místo dostavila hlídka, malý David opět projevil duchapřítomnost a skočil do prasečího chlívku: „Padl jsem do prasečince, strašně to smrdělo, selata začala kvičet, ale uklidnila se tím, že mi olizovala prsty. Tehdy sebrali mojí tetu, babičku, všechny.“ Domácí ještě stihli Davida předat matce. Ukrývání Židů pro ně mělo důsledky, ale David neví jaké – v pozdějších letech po rodině pátral a zjistil pouze to, že už nikdo nežije.

S rodiči a bratrem Ivanem v Izraeli, rok 1965

Po této razii se Davidově mamince podařilo s pomocí falešných papírů vypátrat babičku a dočasně ji schovat v nemocnici a synovi našla další úkryt poblíž Bratislavy, u křesťanské rodiny ve Veľkých Levároch. Koncem roku 1944 byla i se svou matkou zatčena a dostala se do ghetta Terezín – obě měly štěstí a přežily. Davidův otec se skrýval na různých místech, v posledních měsících války spolu s bratrem a synem na předměstí Bratislavy u bezdětných manželů Kovačovských. Členové užší rodiny nacismus přežili, další příbuzní však zahynuli v Osvětimi, Sobiboru a v jiných táborech smrti, tak jako desítky tisíc slovenských Židů.

David Sivor se jako patnáctiletý v roce 1949 spolu s dalšími mladými sionisty vystěhoval do Izraele. Žil a pracoval v kibucu, sloužil v armádě. Teprve roku 1965 se za ním do židovského státu dostali z komunistického Československa i rodiče s mladším bratrem, který se narodil roku 1946.

David Sivor v roce 2015
autor: adr
Spustit audio