Střet zájmů a etika

A co je dovoleno v tomto politickém boji, to je věcí etické diskuse, která je vedena v každé demokratické společnosti. V každé demokratické společnosti se také standardy čas od času posunují, ve vyspělé společnosti spíše pro občana k lepšímu. Co bylo dříve dovoleno nebo nad čím se mávlo rukou, to už dnes stojí příslušného politika funkci.

Také v České republice se standardy vyvíjejí, řekněme také k lepšímu, ale tento proces prochází mnoha peripetiemi. Poslední diskuse o nutnosti etického kodexu zákonodárce nebo poslanecká novela zákona o střetu zájmů, či zcela nový připravovaný zákon o střetu zájmů o tom svědčí velmi dobře.

Politikové, podobně jako jiné profese, také diskutují o své profesní etice. Trochu paradoxní na tom je, že v jejich případě je diskuse o samoregulaci i o etické regulaci zákonem shodná. Politikové jsou tady totiž také od toho, aby tvořili zákony, ti výkonní je předkládají, zákonodárci schvalují. V případě politiků jde tedy o jedinou profesi, která si může samoregulační mechanismy schválit rovnou zákonem.

Ale i zde je možné říci, že diskuse o zákonech ukazuje, že něco jiného nefunguje, totiž přirozená povědomost, co je v profesi slušné a co už nikoli. V poslední době se například ukázalo, že politikové, ale s nimi přirozeně celá společnost, kterou zastupují, nemá zcela jasno v tom, do jaké míry je etické přetahovat poslance z vládního tábora do opoziční nebo naopak. A protože není zřejmé, je-li to etické, diskutuje se i o tom, je-li to trestné nebo ne. Takový poslanec přece zastupuje určité zájmy a je přirozené, že je hájí. A samozřejmě pak z toho má určitý prospěch. Co je ale úplatek a co ještě ne?

Samozřejmě, případný milion odevzdaný někde potají v kufříku třeba v garážích obchodního domu takovým úplatkem je zcela určitě. Ale co je například příslib nebo získání vlivné funkce v polostátním podniku? Je v politice etické něco takového slibovat a není to dokonce trestné? V těchto věcech česká společnost zjevně nemá jasno a bylo by nutné o tom diskutovat a stanovit standardy. Ovšem je to možné učinit formou zákona?

Odpověď může znít, že pokud s tím problém je, asi to nutné je. Ve společnosti také panuje obecný konsensus, že například krást se nemá, avšak není možné spoléhat na to, že si to každý uvědomí. Trestní zákon v tomto smyslu musí hovořit jasně. Stejně tak tomu může být v oblasti politické etiky.

Zákonodárci například jsou povinni předkládat údaje o svých vedlejších příjmech, pro některé jsou to příjmy hlavní. Ne všichni tak činí, protože neexistuje žádná sankce, jak to vymoci. Novela zákona má sankci zavést. Už tady můžeme vidět, že něco nefunguje. Jak je možné, že zákonodárci může projít, že nerespektuje zákona, byť v něm neexistuje sankce? Společenská atmosféra by takového jedince měla označit za vyvrhela. Neděje se tak.

Novela zákona má také zakázat například zastupitelům pobírat odměny ve firmách, které patří krajům nebo obcím. Jde o logický požadavek, zejména u těch zastupitelů, kteří jsou už tak placeni z veřejných prostředků, tj. u tzv. uvolněných. Občan a volič a daňový poplatník platí svého zastupitele jednou, neměl by tak činit ještě podruhé. Stejně je to u vrcholných politiků. V některých politických stranách se diskutuje, zda-li její čelní politikové mohou být zároveň ve statutárních orgánech firem se státní účastí. Je na každé straně, jak chce své politiky prezentovat a mělo by být přirozené, že některé věci neprocházejí samy od sebe. Je to také věc samoregulace nikoli zákona.

Ale samoregulace zjevně nefunguje.