Středoevropský fejeton Luboše Palaty
V Polsku berou od ledna tamní bývalí estébáci nižší důchody. Rozhodně ale neživoří, pořád na tom zůstali o něco lépe, než průměrný polský důchodce, jen ztratili určitá privilégia, která do teď měli. Já si myslím, že právě tak je to dobře.
A špatně by naopak bylo, kdybychom těm estébákům, komunistům a mnoha dalším, kteří se na fungování předchozího totalitního režimu podíleli, jejich důchody vzali, nebo snížili dejme tomu na půlku toho, co bere průměrný český nebo polský penzista. I takové návrhy tady totiž byly a jsou.
Nehledejte za tím žádnou obhajobu komunistů a estébáků a toho, co nám tu dlouhé desítky let dělali. Je za tím určitý mravní princip a také snaha nezapomínat na to, co se v této zemi před dvěma desítkami let stalo. Naštěstí nám to tady všem, alespoň v Česku a na Slovensku, připomínají učebnicové názvy našich v uvozovkách revolucí. V Česku jí říkáme "sametová" a na Slovensku dokonce "něžná". No, nevím jak vy, ale já si při slovu "samet" a "něha" vybavím jiné věci, než byla ta prochladlá, vymrznutá listopadová a prosincová náměstí českých a slovenských měst. Ale faktem zůstává, že až na to mlácení na Národní třídě a pár dalších strkanic, se za celý ten listopad a prosinec nikomu nic nestalo. V Polsku a Maďarsku dokonce nemuselo dojít ani k mlácení demonstrantů, tam se na přechodu od komunismu k demokracii všichni v klidu dohodli u Kulatých stolů - ale na druhou stranu, zase tomu musela předcházet krvavě potlačená maďarská revoluce v padesátém šestém a polské stanné právo v jedenaosmdesátém. Náš, československý 21. srpen do toho s dovolením nepočítám, protože ty sovětské tanky přijely ještě dřív, než jsme začali ten náš dubčekovský socialismus s lidskou tváří měnit v něco, co se možná jednou mohlo podobat demokracii, nebo taky možná ne.
To, že v celé střední Evropě, včetně bývalé Německé demokratické republiky, na podzim roku 1989 nikdo za tu naši demokracii nezahynul a zahynout nemusel, bude jednou v knihách pokládáno za zázrak. Zázrak, o který se zasloužily obě strany, a na to by se nemělo zapomínat. Jak ti, co komunismus svrhávali, tak ti, kteří odevzdávali moc ze svých rukou.
S prezidentem Václavem Klausem se ve většině věcí neshodnu, ale v jednom má ve svém pohledu na osmdesátá léta pravdu. Komunismus už tehdy skutečně přestával být "strašným režimem" a díky mnoha různým vlivům se postupně stával méně a méně represivnějším. Pořád se ještě zavíralo, nutilo k emigraci, nechutně špiclovalo a vydíralo, odváželo do lesů, ale už se, alespoň tady v Česku, nevraždilo, nezavíralo na doživotí, nelikvidovalo. I to umožnilo "sametovou revoluci".
Podobné to bylo i na druhé straně. Charta 77 bylo téměř gándhíovské hnutí odporu, které si dávalo dokonce záležet na tom, aby se pohybovalo v rámci komunisty nastolené, ale nedodržované legality. Mezi chartisty byste nenašli už žádné bratry Mašíny, nějaké následovníky banderovců, polské AK, nebo pobaltských lesních partyzánů. Nebylo a nemuselo tomu tak být všude, stačí si připomenout případ tvrdé, brutální diktatury Ceausesca v Rumunsku, kde se revoluce změnila v krveprolití a diktátor byl i s manželkou revolučním soudem popraven.
Proto si myslím, a opět zdůrazňuji, neoplývám žádnými sympatiemi ke komunistům a estébákům, že bychom bývalým husákovským vládcům měli být svým způsobem vděčni. Ne za to, co tu od roku 1968 nebo 1970 dělali, protože na tom nic dobrého nebylo, ale za to, jak se dokázali vzdát své moci. Prostě se s námi, jejich tehdejšími protivníky, kterých byla v listopadu 1989 už jednoznačná většina národa, dohodli. Poprvé v historii komunismu tak ctili to, co vždy tvrdili a nikdy nedodržovali - ctili vůli lidu.
Ten, v uvozovkách, vděk bychom měli vyjádřit jediným. Ctít tehdejší dohody. Ty komunisty a estébáky, kterým neprokážeme porušení zákonů, to, jak si tehdy nakradli, že někoho zabili, mučili, nebo jinak ničili - aniž pro to tehdy měli zákonné důvody, bychom měli nechat jako řádné občany demokratického státu v klidu dožít.
Popravdě řečeno, ani to členství v komunistické straně, uvedení na seznamech StB, nebo dokonce působení v této organizaci, bychom neměli brát jako nesmytelný cejch. Dvacet let je věru dlouhá doba, pro některé z těchto lidí už téměř polovina jejich života a na tolik let se u nás neodsuzují lidé většinou ani za vraždu. To, že tito lidé ale nemají žádná privilegia za to, co dělali, je však správné. Ale tím, že jim dnes dáme mizerné důchody, horší než jiným, tím bych se nemstil. To dělali kdysi po únoru 1948 komunisté. A my přece nejsme jako oni. Jsme totiž jako skuteční vládci svobodné, demokratické země mnohem, mnohem lepší než kdy oni byli.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.