Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Organizace, u jejíchž kořenů stál i nejznámější ruský disident Andrej Sacharov, jehož stejnojmennou cenu Memorial letos od Evropského parlamentu dostal. Oleg Kovaljov hovořil odvážně, s odvahou skutečného ruského disidenta. S odvahou, na níž jsme tady ve střední Evropě jaksi zapomněli a pojmenovával situaci v dnešním Rusku nejlepšími slovy, která uměl najít a snažil se nepřibarvovat ani narůžovo, ani na černo. Mluvil o ruském režimu jako o režimu autoritativním, postdemokratickém. Jako režimu, který přišel po svobodě a demokracii, která už v Rusku na chvíli byla. Za Borise Jelcina, za prvního ruského prezidenta, který situaci v Rusku možná úplně nezvládal, možná, že dokonce nezvládal ani sebe. Nechával zemi rozkrást oligarchy, pil moc vodky a Rusko s ním v čele se pomalu rozpadalo. Ale lidem dal svobodu.

Pak přišel řadový kágébák Vladimir Putin, zavedl pořádek, zvedl, respektive ceny ropy a zemního plynu zvedly, ekonomiku na kolena, když ne z kolen. Dobyl zpátky Čečensko, zastavil rozpad ohromného Ruska, normálním Rusům umožnil normálně žít. A vzal jim svobodu. Nebo alespoň velkou část svobody. To, co dnes v Rusku existuje by se dalo téměř přirovnat ke gulášovému socialismu sedmdesátých a osmdesátých let v Maďarsku, s tím rozdílem, že místo uvolňování šroubů se šrouby zase utahují a na severu Kavkazu se pořád trochu válčí.

Oleg Kovaljov to je dnes v Rusku nazval hrou na demokracii. Hrou při níž všechno zdánlivě existuje, tak jak má. Je tu parlament, vláda, prezident. V parlamentu je dokonce cosi jako opozice. Jenže i to je jen opozice zdánlivá, všichni poslanci jsou částí systému a i opozice dodržuje pravidla daná "stranou moci". Ta ovládá všechno, od sdělovacích prostředků, přes ekonomiku, až po soudy a policii. A zase nikoli formálně - formálně je všechno v pořádku. Sdělovací prostředky jsou z části soukromé, noviny vycházejí, v ekonomice jsou klíčové podniky státní a zástupci státu pouze v nich hájí zájmy občanů, soudy jsou formálně nezávislé. Až do chvíle, jak řekl Oleg Kovaljov, než na nějakém případu začne mít zájem moc, a je vcelku jedno, jestli je to přímo Kreml, gubernátor, nebo nějaký místní činovník. Místo mafiánů, kteří vybírali výpalné od malých obchodníků a soukromých podnikatelů, to dnes dělá policie, celníci, různí kontroloři. Ve výsledku to není lepší, je to stejné jako to bylo. A v Kremlu sedí prezident Dmitrij Medveděv, opět formálně skutečně zvolený, ale ve skutečnosti vybraný svým předchůdcem. A kdo ví, zda skutečně Putinem, jestli i Putin jen není loutkou oné neviditelné "strany moci", která v Rusku zase všechno ovládá a řídí. O Putinovi si však alespoň většina Rusů myslí, že v rukou skutečnou moc má, ale o Medveděvovi si to ani nemyslí. "Sedí v Kremlu prezident, říká dobré věci a země přitom míří zcela jiným směrem," říkal u piva v té pražské kavárně Savoy Oleg Kovaljov a říkal to skoro jako pohádku. Když se nad tím obrazem Ruska zamyslíte, musíte si říci, zda jsme na tom skutečně tak jinak, jak si myslíme? Není to tak, že i ta naše demokracii je jen iluzí. Že sice máme parlament, vládu, zákony, ale naše země se řídí podle něčeho zcela jiného. Já, když jsem jenom poslouchal popis dění na právnické fakultě v Plzni, slyšel tu neuvěřitelnou horu podvodů, které se tam děly a za které nebude podle mě nikdy nikdo potrestán, říkal jsem si s Olegem Kovaljovem, jestli také nežijeme v nějaké imitaci demokracie. Když jsem viděl delegáty kongresu ODS (a nemyslím si, že u jiných stran to bude jiné) jak vytahují u baru pakly pětitisícovek, napadlo asi nejen mě, kdo že tu stranu vlastně řídí.

Ostatně, a teď to není nic proti panu Janu Fischerovi, tu máme už skoro půl roku vládu, kterou si nikdo z nás nezvolil a ještě dalšího půl roku ji tady mít budeme. A nikdo z nás tak úplně neví, komu vlastně tato vláda slouží - tedy pokud si naivně nemyslíme, že slouží výlučně a pouze této zemi. K volbám nás chodí už tak málo, že to třeba na východním Slovensku došlo tak daleko, že stačí koupit kořalku třem romským osadám a volební triumf je v kapse. Krátce a stručně řečeno, jestli i my Češi, podobně jako Rusové, nežijeme také v jakési postdemokracii, demokracii, která už byla. Naštěstí, na rozdíl od toho Ruska, ještě pořád o tom rozhodujeme my sami, občané České republiky. Rozhodujeme o tom, zda tomu tak bude, nebo zda tu skutečně budeme vládnout my sami, nebo zda si vládnout necháme. Zda, že to v roce 1968 a pak znovu před dvaceti lety zpívala Marka Kubišová: Ať se tvá ztracená vláda věcí tvých k tobě navrátí, lide navrátí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .