Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jak jsem si už za ta léta, co dělám novináře všiml, mám jisté sklony k tomu některé situace příliš dramatizovat a ve svých závěrech přehánět. Ale bez jakékoli dramatizace a přehánění mohu říci, že to, co se v těchto dnech děje v České republice hýbe celou Evropou. A jejím prostřednictvím i světem, který se na tu naši Evropu dívá jako na jednu z mála skutečných nadějí. Měl jsem klidný začátek týdne, když jsem dostal dva dny náhradního volba za víkend strávený na prezidentských volbách na Slovensku.

Těch sedm kilometrů po dálnici mě tentokrát trochu unavilo. A tak jsem se skutečně snažil, abych za ty dva dny vyhrál boj nad počínající angínou a prostě si odpočinul. Tato předsevzetí mi trochu kazily telefonáty od mých zahraničních novinářských kolegů, kteří se s obavami v hlase ptali, jakže to v úterý dopadne při hlasování o důvěře vládě Mirka Topolánka. Těm zahraničním kolegům v té chvíli vůbec nešlo o nějakého českého premiéra, českou vládu. Mí zahraniční kolegové to brali tak, že se v českém parlamentu bude hlasovat o důvěře předsedovi Rady Evropské unie, Evropanovi číslo jedna, chcete-li. S tímto vědomím jsem je naopak já uklidňoval, že ono se to zase nějak udělá, tak jak se to udělalo už čtyřikrát, když Jiří Paroubek zkoušel Topolánkovu vládu svrhnout. Věřil jsem v to také proto, že důvod pro pád vlády byl tentokrát nanejvýš zástupný. Údajná snaha premiérova přítele Marka Dalíka zabránit vysílání jakési reportáže o jednom kradnoucím poslanci. Reportáže, kterou by bylo možné natočit o polovině té naší slavné poslanecké sněmovny. Reportáž se navíc bez problémů odvysílala, Dalík totiž na rozdíl od jiných nevolal ani šéfovi zpravodajství České televize, ani generálnímu řediteli, jen se sešel na kafi s autorem reportáže.

Což není nejen trestné, ale dokonce ani neetické, je to zcela normální. Jenže, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde a i tentokrát si ji našel. Pod touto více než chabou záminkou byla svolána mimořádná schůze poslanecké sněmovny s jediným bodem, svržení vlády Mirka Topolánka. Ještě v úterý v poledne to vypadalo, že Topolánek už po páté zase uhraje plichtu a zůstane. Po šesté hodině večer však bylo všechno jinak. Jinak ne v tom, že by Česká republika změnila jednu vládu, ale v tom, že v nejhorší době od vzniku Evropské unie přišla Evropa o svého muže číslo jedna.

Myslím, že tady z Prahy nelze dohlédnout hloubky krize, do níž jsme tím celou Evropskou unii dostali. Já jako novinář zažívám věci, které jsem od listopadu 1989 nezažil. Pozornost, kterou teď věnuje svět sebemenšímu pohybu v Praze je srovnatelná s pozorností, kterou tato země naposledy připoutávala po sedmnáctém listopadu 1989 - byť srovnání by vzhledem k okolnostem platilo spíše na srpen 1968 nebo únorový komunistický puč v únoru roku 1948. Hybatel celého svržení Mirka Topolánka, šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek, je v celém příběhu podružný. Sehrál roli užitečného idiota, tak jako ji sehráli sociální demokraté při únorovém puči v roce 1948, tak jako ji sehrál Alexandr Dubček po srpnu roku 1968. Paroubek totiž mířil na Topolánka, ale zasáhl Evropu. Přesně tak, jak si to přáli skuteční hybatelé dnešních událostí - Kreml a jemu posluhující či vyhovující nacionalisté kolem prezidenta Václava Klause a šéfa komunistů Vojtěcha Filipa.

Mirek Topolánek mající dar od Boha někdy nevědomky pojmenovat věci těmi nejlepšími jmény správně řekl, že pád jeho vlády se slavil na Pražském Hradě a v Kremlu. Pražský magistrát bych na rozdíl od Topolánka vynechal, protože Pavel Bém není v této hře při vší úctě postavou, ale postavičkou. Cílem pádu Topolánkovi vlády není navíc nic menšího, než ochromit Evropu a nechválením Lisabonské smlouvy v českém Senátu jí na objednávku z Kremlu zasadit smrtelnou ránu. Jiří Paroubek má poslední, dodatečnou šanci se tomuto vývoji postavit a pomoci z kolen Mirkovi Topolánkovi, kterého na ta kolena svojí mstivou zaslepeností dostal. Dívá se na něj celá Evropa, celý svět. A času není nazbyt. Z pohledu Evropy je čtyřiadvacátý únor 1948, jen o šedesát let a několik málo dní později. V Praze se zase jednou rozhoduje o budoucnosti Evropy a to na mnoho desítek let. Pro nás, generaci listopadu 1989, na dlouhý zbytek našich životů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .