Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Vím, o čem mluvím, protože takové štěstí mě potkalo, sice až někdy v třiadvaceti, kdy šel komunista konečně do háje a bylo možné začít psát do novin pravdu a nic než pravdu. Ale naštěstí pro mě a celou moji generaci přišel ten listopad včas. Rád, strašně rád bych mýlil, ale obávám se, že to, co se na nás teď řítí, je asi nejvážnější zkouška, kterou ta naše nová doba podstupuje. A my tu zkoušku budeme podstupovat s ní. Odhady toho, jak vlastně bude, a vypadá to, že bude pořád hůř a hůř, se mění ne každý měsíc, ale doslova každý týden.

Obrovské továrny, které si to mohou dovolit, daly lidem, tedy i mnohým z vás, na přelomu starého a nového roku dlouhou, dlouhatánskou dovolenou a mnohde vám prostě řekli, že pro vás mají práci na čtyři dny v týdnu. Člověk nemusí mít tři vysoké školy, aby si dovedl spočítat, že to všechno může být předzvěst něčeho daleko horšího. A totiž toho, že nám časem řeknou, ať do té práce už nechodíme a továrnu se zavřou a bude konec. Ale nebude to konec a nesmí. Jednak je třeba stále věřit, že se ta pekelná hospodářská smršť přežene stejně rychle, jako přišla. Věřit tomu, že Američané si skutečně dobře zvolili a nový americký prezident Barack Obama skutečně najde lék na uzdravení největší ekonomiky světa z nemoci, kterou jí nakazil jeho předchůdce George W. Bush. Ten první projev před Kapitolem se Baracku Obamovi moc nepovedl, ale byl to jen projev. Jak říká moje babička: "řeči, řeči, řeči".

Mluvím tady o Baracku Obamovi také proto, že v našem světě už prostě všechno se vším souvisí a pokud se má světová ekonomika uzdravit, musí se začít uzdravovat tam, kde nemoc začala, tedy ve Spojených státech. Evropská unie je sice dvakrát větší, než celé USA, ale jak je vidět, když Amerika kýchne, má z toho Evropa hned chřipku.

Pokud nás ta naše víra v rychlý, šťastný obrat zklame, musíme se připravit na dlouhé, těžké časy. Připravit se na to, že naše země a naše životy budou o něco méně šťastné. Nejde v první řadě o peníze, i když, co si budeme říkat, o ty jde samozřejmě taky. Ale může se nám stát, že budeme mít nejen málo peněz, ale že dokonce přijdeme i o tu svoji zamilovanou práci a někteří z nás se budou dokonce muset za prací někam odstěhovat. V Luhačovicích se tento týden sešli ministři práce a sociálních věcí Evropské unie, kteří o tom debatovali. A pak ten náš ministr Petr Nečas na tiskové konferenci říkal cosi o tom, že je špatné, když mají lidé jen jednu práci a někteří dokonce celý život jen jednoho zaměstnavatele.

Hluboce a rozhořčeně s ním nesouhlasím. To, že lidé mají celý život jednu práci a jednoho zaměstnavatele je nejen lidská přirozenost, ale je to nevýslovný dar. Je podobný, ba z některého úhlu dokonce dar větší, než když člověk najde v mládí milovaného partnera a pak s ním vydrží až do konce života. Samozřejmě, kdes se rozvádí, kde kdo. Když chcete, tak partnera na víkend, na dovolenou si najdete vždycky a když je nejhůř, můžete si tu chvilkovou partnerku, partnera dokonce koupit. Stejně tak se můžete stěhovat každý rok, každý měsíc, nemusíte žít v jedné zemi, ale všude po Evropě, většinu zbylého světa z toho nevylučuje.

Podobně je to s prací. Můžete mít každý měsíc jiné místo, můžete měnit zaměstnavatele, kolegy, můžete se znovu a znovu učit novou práci a někdy vám to občas i k něčemu je, stejně jako se občas vyplatí rozchod, ba dokonce i rozvod. Ale ideální stav to rozhodně není, byť se najdou lidé, kteří jsou šťastní jak ve spoustě zaměstnání, tak se spoustou partnerek či adres bydlišť. Možná, že nás doba, co přichází, k tomu donutí a my to prostě budeme muset udělat. Ale náš český stát, celá ta slavná Evropská unie, by měly udělat všechno pro to, abychom to udělat nemuseli. Abychom mohli zůstat žít, tak kde žijeme, abychom se nemuseli stěhovat, abychom mohli dělat práci, kterou umíme nejlíp a která nás občas i baví a nemuseli měnit ani tu svoji firmu ani kolegy, na něž jsme si zvykli a které máme rádi. Protože právě to je jakýsi základ Evropy, základ spokojenosti a skutečného blahobytu dnešní evropské civilizace. Když je to jinak, tak je to prostě špatně, nebo rozhodně ne nejlíp. Ostatně jak praví jedno staré, osvědčené české přísloví: Devět řemesel, desátá bída.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .