Středoevropský fejeton Luboše Palaty

6. září 2008

Arménie by mohla být úžasné místo k životu. Úrodná náhorní planina rodící skvělé víno, z něhož se dělá ještě lepší, světový koňak, mohutné, čarokrásné hory a mezi nimi modré jezero Sevan. Je tu dost všeho, slunce, úrodné půdy, vody. A Arménii jsou jistě schopným národem, když dali po Židech na počet obyvatel snad nejvíc výjimečných architektů, spisovatelů, skladatelů, ale i byznysmenů všeho druhu.

Jenže přesto Arménie úžasné místo k životu není. Jsem tu po dvou měsících znovu a potvrzuji si, že deprese, která tu na mě padly, nebyly dílem náhody, nebo nějakého momentálního stavu mysli. Ne, že by se tu od doby, kdy jsem tu marně hledal v zimě roku 1990 jakýkoli telefon, kterým by se dalo dovolat do Prahy, nezměnilo vůbec nic. Něco se prostě za dvacet let i v té nejhůře vedené zemi změnit musí a i tady se občas něco změnilo. Dokonce i k dobrému.

Ale těch pár značkových obchodů, pár osvětlených budov, několik slušných hotelů a restaurací a dokonce ani zpívající obří fontána na hlavním náměstí Jerevanu, nepřehlušují celkový pocit. Pocit zmaru, ztracených dvou desetiletí.

Víc než milión Arménů to pochopilo a už tady prostě nežijí. Odešli, rozešli se po světě, kde už předtím byly milióny jiných Arménů v diasporách od Spojených států, přes Francii až po Austrálii. Milión lidí, to je tady celá čtvrtina národa. Víc, než jsme po druhé světové válce vyhnali Němců. A stejně jako na jejich místo v Sudetech, ani sem do Arménie nemá kdo přijít. A tak jako pustlo české pohraničí, v které mizely celé vesnice a rozpadala se města, také tady v Arménii mizí, pustnou celé oblasti. A tak jako u nás v Česku i tady v Arménii je na příčině válka a to válka vítězná. Stejně jako Arméni i my Češi jsem mnoho set let všechny války prohrávali a po obdobích slávy žili staletí v područí, na pokraji národní záhuby. A tak jako my Češi máme všude kolem sebe velkého, příliš velkého souseda jménem Německo, mají Arméni kolem sebe Turky. Ať už ty v Turecku, nebo v Ázerbájdžánu, protože rozdíl mezi Turkem a Azerem je asi stejně velký, jako mezi Čechem a Moravanem - tedy žádný není.

Zatímco my Češi jsme tak nějak řízením osudu vyhráli druhou světovou válku, v níž nám šlo ze strany Němců o holou existenci, Arméni prožili nejdříve skutečné vyhlazování za první světové války a pak v letech devadesátých pokus o vymazání arménského Náhorního Karabachu z mapy. Potom však ve skutečné válce o Náhorní Karabach zvítězili. Jak moc za toto vítězství mohou děkovat Rusům, jejich zbraním a jejich vojákům, vědí jen sami Arméni. Ale faktem je, že už patnáct let je Karabach zase spojen s Arménii a Azerové jsou zatlačeni desítky kilometrů do svého vnitrozemí. Výsledkem tohoto vítězství je ale katastrofa. Hranici s Ázerbájdžánem už patnáct let tvoří frontová linie, druhá hranice s Tureckem je zavřená. A z obavy, aby mnohonásobně větší Turecko nevpadlo do Arménie, hlídají hranici ruští vojáci. Nikoli nezištně, tak to ve světě nechodí a v tom postsovětském už vůbec. Jediným spojením se světem byla pro Arménii Gruzie a pak Írán. Gruzie, zničená a porobená ruskou armádou a balancují na pokraji poslední, definitivní války s Ruskem se dnes téměř zavřela. A s podivným Íránem to může být během pár měsíců podobně. Arménie sice vyhrála válku, ale už patnáct let se jí nedaří uzavřít skutečný mír. Taková země nemůže být úžasným místem k žití, ani kdyby bájný Ararat byl zase v Arménii a úrodné arménské pláně by končily až na plážích Černého nebo Středozemního moře.

Pokud se nám Čechům za posledních patnáct let něco povedlo, tak to, že se nám podařilo definitivně zavřít dveře za druhou světovou válkou a to nejen německou okupací, ale i za tím naším vítězstvím. Vítězstvím, které pro tři milióny našich Němců znamenalo vyhnání.

Máme mír, klid a dobré vztahy se všemi našimi sousedy a to je obrovský dar. Dar, který dělá z Česka zemi, která je úžasným místem k životu, byť co do krásy, by mohla Arménii často jen tiše závidět. Hezký den z Jerevanu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.