Středoevropský fejeton Luboše Palaty

A pokud jste se tento týden dívali na televizní noviny, poslouchali rádio, nebo nedejbože četli noviny, tak jste nemohli nevidět, neslyšet, nečíst zprávy o čínské olympijské pochodni. O její strastiplné pouti západním světem, o protestech, které ji provázely a provázet budou, pokud to náhodou organizátoři putování pochodně nevzdají a cestu olympijského ohně nezruší jako takovou.

Jsem přesvědčen, že v oněch protestech nejde, a Číňané to moc dobře vědí, o nějaký Tibet. Jde o Čínu. Ano, Tibet je sympatická země, rozlohou velezemě, ale počtem obyvatel spíše zemička sice na střeše světa, ale z pohledů mnoha jiných spíše na jeho konci. A to, co se v Tibetu před několika málo týdny odehrálo, nebylo nějaké povstání proti čínské nadvládě, byl to z velké části obyčejný pogrom na Číňanech ve Lhase a v jiných místech Tibetu.. Samozřejmě, byl vyvolaný, vybuzený, vyprovokovaný, předchozím zásahem Číňanů proti pokojným protestům mnichů, ale pogrom to byl. Neomluvitelný, neospravedlnitelný, byť to byl pogrom utlačovaného národa proti příslušníkům národa utlačovatelů.

Tibet, zřejmě nejsvébytnější a nejsympatičtější oblast Číny obývaná nečínským etnikem, je také zcela určitě zkouškou čínské vlády, zda dokáže dát alespoň takovou míru svobody, která dá malému, několikamilionovému tibetskému národu šanci v miliardové Číně nezaniknout. Zkouškou, kterou Číňané úspěšně neskládají.

Ale jak jsem řekl, o Tibet jde při oněch protestech proti pochodni, při vyvěšování hezky barevné tibetské vlajky na radnicích našich měst a městeček jen jaksi na okraj a navenek. Uvnitř je obava z Číny jako takové. Z Číny, která vůbec není komunistická v tom smyslu, jak si komunismus představovali pánové Marx a Engels. Tedy, že bude státem v němž se dělníci, rolníci a pracující inteligence, jak si vzpomínám z hodin marxismu-leninismu, bude mít nejlíp. Čína je podivnou, záhadnou diktaturou, která ždíme své poddané způsobem, který je sice odporný, ale zdá se velice efektivní. Čínští komunisté spojení s novodobými čínskými a globálními kapitalisty jsou feudální vládnoucí kastou, která jestli na něco navazuje, pak je to čínské císařství. Systém, jež se vyvíjel tisíce let a po většinu tohoto období byl daleko vepředu před civilizací evropskou, vlastně civilizací jakoukoli. Je to systém na hony vzdálený evropským civilizačním hodnotám, které pořád ještě jako ona vůdčí euro-atlanticko-rusko-australská civilizace tak trochu vnucujeme zbytku světa.

Můj otec, který se živil po většinu života prodáváním elektráren a tu poslední po letech vyjednávání nakonec prodal do Číny, přijížděl z Číny vždycky trochu zděšen. Tvrdostí svých čínských partnerů, tím, jak v Číně neplatí nic z toho, na co jsme zvyklí a z určitého pohrdání, které se mu tam jako příslušníkovi oné úpadkové bílé rasy dostávalo. O Číně nám dorůstajícím dětem pak vyprávěl se směsí obdivu i strachu z budoucnosti. "Vy volové, studujte, v Číně čeká miliarda lidí, kteří když nebudete aspoň vzdělanější, vás rádi nahradí," říkával tehdy často. Podobné pocity, byť většinou nepodložené vlastní osobní zkušeností, začíná mít velká část toho našeho "nečínského" světa. Začínáme mít strach i ze samotné olympiády, která se v režii čínských komunistů podle všeho změní v triumfální představení nadřazenosti čínské civilizace nad tím naším upadajícím evropským světem. Až bude v devíti z deseti případů hrána při vyhlašování vítězů olympiády čínská hymna a k nebi bude stoupat rudá vlajka se zlatými hvězdami, bude nám asi úzko.

Bude nám tak úzko, že nakoupíme stožáry a pak po vzoru Dánů na každičkou píď námi obsazených kousků země vyvěsíme naše vlajky. A pak půjdeme do obchodů a budeme dál nakupovat čínské oblečení, čínské boty, čínské počítače, čínské televize a dětem čínské hračky, protože jinak už to neumíme.

A budeme počítat roky, které nám zbývají do doby, než se z nás všech stane další čínský Tibet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .