Středoevropský fejeton

Za necelých pět hodin jsem vystupovali na Leningradském nádraží a bylo to vlastně poprvé po pěti dnech v Rusku, kdy jsem se cítil jako...v Rusku, tedy tom sovětském. Místo Petra I, mě vítala obludná hlava Lenina a hned několik sovětských mrakodrapů, o kterých už Jan Werich říkával, je to věž a na ní ještě jedna věž a ještě jedna věž a další věž a je "vóóšklivý".

Ona je vůbec Moskva takové ošklivé káče. Tam kde to Stalin stihnul "postalinizované", chaotické, hlučné a špinavé.

O nádražích to však neplatí. Jsou až úzkostlivě čistá, čerstvě vymalovaná, jsou v nich nablýskané a přitom smysluplné obchody, kavárny a restaurace, v nichž se nelevně, ale nedraze můžete najíst a napít. Prostě to vypadá tak, jak by mělo nádraží v jedenadvacátém století vypadat. Oproti tomu, co jsem v Rusku zažil v devadesátých letech neuvěřitelný rozdíl. A podobné to bylo ve vlacích, kde vás před každým vagonem vítal váš průvodčí a ten vagon vypadal tak, jako kdyby byl jeho. Zvlášť při cestě z Moskvy zpátky do Petrohradu jsem nenašel jedinou chybu.

Mám vlaky rád. Zvláště tady v té naší střední Evropě je považuji za největší dědictví, co nám tu císař pán ráčil zanechat. Železnice tu vedou i do té nejmenší vesničky. A v kraji mého otce na konci Polabí tamní kníže Černín nechal postavit úzkokolejku i do polí, aby mohl do svých cukrovarů svážet řepu. Lenivý komunismus a blbý kapitalismus, co přišel po něm zničil nejen úzkokolejky knížete Černína, ale mnoho jiných důležitějších tratí. Časem ten nás obnovený český kapitalismus vyrostl z puberty a vlaky a tratě se přestaly rušit a sem tam se nějaký ten kousek kolejí či vlakový spoj dokonce obnovil.

Myslím, že za to mohla i Evropská unie, která na rozdíl od těch, co nám vládli tady v Česku železnici nikdy nezatratila, ba právě naopak. Dívá se na ni totiž, vcelku oprávněně, jako na jeden ze znaků "evropskosti", za dědictví doby, kdy jsme my Evropané vládli světu a mysleli jsme si, že je to navždy. A ono to bylo jen na pár desítek let.

Když bydlíte jako já na okraji Prahy a kilometr od vás vede nejrušnější trať v Čechách a na zastávku to máte sedm minut klidnou chůzí, pět minut chůzí rychlou, tři minuty během a minutu a půl na kole, tak vlakem jezdíte. Celý život.

Ano, mnohé se zlepšilo. Příměstské soupravy už vypadají skoro jako na Západě a kdyby jezdily jednou za čtvrt hodiny, nebo aspoň jednou za půl jak jezdí, ale přesně a nevynechávaly, tak by to byla ta nejlepší doprava co znám.

Od císařpána je navíc celá Praha protkaná kolejemi, takže nic nebrání tomu, abychom tu měli esbán jako v Berlíně. Teď staví tunel pod Žižkovem a jestli tu esbán pak nebude, zbývá už jen jediné, celý slavný pražský magistrát naházet do Vltavy a navolit tam někoho, pro koho nebude starost o Prahu jen dobrým kšeftem.

Podobně vypráskat by chtělo vedení celých českých drah, nebo aspoň ta část, co má na starosti nádraží. Co s prominutí keců se člověk naposlouchal o tom, jak se budou přestavovat, jak budou vypadat jako ta v Německu nebo Rakousku. Poslouchám to už dvacet let, je mi čtyřicet a dochází mi trpělivost. Zastávka tady u nás v Klánovicích, nejbohatší čtvrti Prahy, vypadá jak někde v Ulam-Ude. Masarykovo, Smíchovské a jiná nádraží jsou pořád zaplivané špelunky a Hlavní nádraží se rekonstruuje tempem, že se jeho nablýskanosti dočkám někdy před důchodem.

Když jede člověk do Ruska, tak to má tu výhodu, že se těší domů. Že mu doma přijde všechno hezčí, uklizenější, příjemnější. Když ale porovnám ruská a česká nádraží, tak se domů netěším. "Putina na vás holenci," vzkazuji proto z daleké Rusy celému slavnému vedení těch našich českých drah.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .