Středoevropský fejeton

19. leden 2008

Aby bylo jasno, Evropské unii v tomto půlroce předsedá Slovinsko a ne Slovensko a Slovinsko vzniklo rozpadem Jugoslávie a ne Československa, má asi dvacet kilometrů mořského pobřeží, kdežto Slovensko má jen Gabčíkovo, jsou tam také krásné hory, ale nejmenují se Vysoké ani Nízké Tatry, ale Alpy a to slovinské a slovinština není na rozdíl od slovenštiny češtině příliš podobná, ale naopak ze všech slovanských jazyků skoro nejdál.

0:00
/
0:00

A ve Slovinsku nežijí žádní Maďaři, respektive skoro žádní Maďaři, protože ti nějak žijí po bývalé monarchii všude. A menšin, až na pár Italů, Němců a Chorvatů ve Slovinsku moc nenajdete, naopak najdete Slovince v rakouských Korutanech, což tamního nejsvětoznámnějšího hejtmana Jörga Haidera nenechá spát a pořád si na nich ukazuje své svaly, když už si je nemůže ukazovat na nás Češích, protože z Vídně už ho snad definitivně vystrnadili do toho jeho Klagenfurtu. Ve Slovinsku i na Slovensku se pěstuje víno, ale to slovinské má nejen víc slunce, ale i té vinařské čistoty, protože Slovinci toho od Rakušanů, kteří jim staletí vládli, hodně pochytili. A tak dělají nejen špičková vína, ale mají i ve své zemičce naklizeno, skoro jak v Rakousku, jen místo šedých střech mají červené tašky, takže je to jejich Slovinsko takové Rakousko, jenže veselejší. Slováci neměli, snad až na Bratislavu, nikdy za vzor, či skutečné vládce Rakušany, ale většinou Maďary, nebo nás Čechy a tak to někdy na Slovensku vypadá jako v nejsevernějším výběžku Balkánu. Což ve Slovinsku nevypadá skoro nikdy, byť je tomu Balkánu daleko blíž, ba je do něj většinou počítáno. To je taková geografická nespravedlnost, která se projevila v tom, že ve Visegrádské čtyřce není Slovinsko, ale Slovensko, které se tam dostalo také díky tomu, že kdyby se změnilo v Balkán, byla by to polízanice pro všechny ostatní visegrádce - Čechy, Poláky i Maďary. A Slovinsko má prostě smůlu, že je tak daleko, za devaterými horami, devaterými řekami, s dvěma milióny obyvatel a nedělající problémy, kterých by si Evropa, neřkuli ta střední všimla.

Měl jsem to životní štěstí, že jsem byl ve Slovinsku asi v jediném týdnu, kdy o něm věděl celý svět, nebo přinejmenším celá Evropa, abych nepřeháněl. Byl to týden, kdy Slovinci vyhlásili nezávislost a museli o ni s jugoslávskou armádou, tehdy ještě třetí nejsilnější v celé Evropě, týden bojovat. Psal se rok 1991 a i byla to první válka v Evropě po skoro padesáti letech. I když válka tak úplně ne, spíš to připomínalo srpen roku 1968 v Praze. Obrovská armáda proti malému Slovinsku, které mělo tak leda nějaké oddíly domobrany a policie. Jenže Slovinci se těch jugoslávských tanků nezalekli a svět, tedy Evropa, se na ně, možná vedena vzpomínkou na srpen 1968, nevykašlala mocná Jugoslávie nebyla Sovětský svaz.

Ale kdo ví, třeba se jen někomu na Západě hodilo, aby se Jugoslávie rozpadla, aby se nedokázala úspěšně přeměnit ve fungující stát, který by zůstal socialistický a byl přitom zcela svobodný a ukázal, že demokracie jde i bez kapitalismu.

Protože pokud mohl někde vzniknout a přetrvat socialismus s lidskou tváří a možná i demokracií, tak to bylo právě v Jugoslávii. Jediné komunistické zemi, která se nikdy nepodvolila Sovětskému svazu, která své občany nezavřela za ostnaté dráty hranic a naopak je nechala jezdit a pracovat na Západě. Státu, který ač nikdy nebyl bohatší než Československo, těm, kteří tam měli štěstí vyjet na dovolenou, bohatý připadal, což bylo zase dáno tou svobodou. Čímž nechci Titovu a posttitovskou Jugoslávii vychvalovat, ona to komunistická diktatura ve všech dalších ohledech byla. A v ohledech mnoha pěkně odporná a krvavá. Ale o tom, že to byla nejzápadnější země Východu a že mohla být, kdyby se krvavě nerozpadla, v Evropské unii deset let před všemi dalšími postkomunistickými státy, o tom nemůže být sporu. Jenže ona se krvavě rozpadla, nepřetrvala. A proto až na dva milióny Slovinců žádní bývalí Jihoslované v Evropské unii nejsou a jen tak brzy nebudou. To už tak ve světě chodí.

Slovinci, i proto, že po týdnu, s Evropou, hlavně Německem v zádech, ty jugoslávské tanky zahnali do kasáren a brzy pak je vyhnali i ze země, dnes nejenže součástí Evropské unie jsou, ale dokonce unii i vládnou. Půl roku, šest měsíců, o nichž Slovinci právem mluví jako o největší kapitole svých dějin, v nichž se to nějakými slovinskými panovníky rozhodně nehemží. Platí eurem a mají se z celé té naší postkomunistické Evropy nejlépe. Slovinci dokázali využít své historické šance. My ostatní, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, máme svoji historickou šanci dnes také. Ale jestli ji využíváme, k tomu, abychom o dnešní době mohli někdy mluvit jako o největší, nebo aspoň velké kapitole svých dějin, o tom pochybuji. Asi jsme před lety měli vzít Slovince mezi sebe do Visegrádu. Přinejmenším proto, že by nám někdo ukázal, jak se stát ze země, kterou si každý plete se Slovenskem, tím nejúspěšnějším státem celého evropského kontinentu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal
Spustit audio