Středoevropský fejeton

Během čtyř let, které tomu dni předcházely, se Slovensko, pro Čecha narozeného v roce 1967 stále ještě více "necizina" než "cizina", stalo neuvěřitelnou zemí. Zemí, v níž tajná služba pracovala na zakázku vládní moci, odposlouchávala, unášela, zemí, kde veřejnoprávní televize připomínala devět let po pádu komunismu zase tu za Husáka.

Zdálo se, že Vladimír Mečiar je neporazitelný. Možná si i on sám tím byl jistý. Tak jistý, že připustil svobodné a relativně férové volby. Volby, v nichž převahu vládního Hnutí za demokratické Slovensko v rádiu a televizi nahradili tisíce mladých slovenských dobrovolníků, kteří objížděli celou zemi a říkali lidem, že tentokrát je opravdu důležité jít volit. Byla to hvězdná hodina slovenské "občanské společnosti", která se nikdy předtím a také už nikdy potom nevzepjala k takovému výkonu. Ostatně nemusela, protože té noci éra Vladimíra Mečiara, nejtemnější doba v novodobých slovenských dějinách skončila.

Přesto všechno Vladimír Mečiar a jeho Hnutí za demokratické Slovensko dokázali volby roku 1998 vyhrát. K tomu, aby přestal vládnout se museli spojit doslova všechny politické síly, které vytvořily pod vedením Mikuláše Dzurindy tu nejširší vládní koalici, kterou si je možné si představit. Ta vláda za čtyři roky neudělala nic moc, ale podařilo se jí stabilizovat státní finance, vrátit Slovensko na cestu do Evropské unie a NATO. Především se jí však podařilo vrátit zemi do normálních demokratických kolejí - svobodných sdělovacích prostředků, politiku neovlivňující tajných služeb, zastavit nezneužívání odposlechů. Dát zemi přes neustále propukající vládní krize čtyři roky stability - jen stability, nikoli nějakých závratných reforem. To však vytvořilo základ pro Dzurindův reformní zázrak v letech 2002-2006. Zázrak díky němuž je dnes Slovensko "tygrem střední Evropy".

"Jaroslaw Kaczynski přece není Vladimír Mečiar," řekl mi můj polský známý, když jsem se mu svěřil s myšlenkou, napsat tuto úvahu. Samozřejmě, každý jsou jiný a každý má jinou vizi směřování země a jejího uspořádání. Kaczynski by rozhodně nejezdil na tajné cesty do Moskvy, jako to dělal Mečiar, ani by nepodepisoval s Ruskem zbrojní dohody a nenařizoval vlastní tajné službě, aby spolupracovala s KGB.

To, co ale mají Kaczynski a Mečiar společné, je zneužívání veškerých mocenských nástrojů k prosazení svých politických cílů. Stejně jako u Mečiara před rokem 1998, tak u Kaczynského v roce 2007 hrají zcela klíčovou roli tajné služby a jejich používání, respektive zneužívání v proti politickým protivníkům. Tak jako znakem Mečiarovského temna let 1994-1998 se stala Slovenská informační služba, tak se znakem krátkodeché vlády Jaroslawa Kaczynského se stala zkratka Ústřední protikorupční úřad . Kolem všemožných tajných služeb a rozvědek se ale točila, alespoň viděno zpoza hranic celá dvouletá vláda Kaczynského.

Předčasné volby dávají Jaroslawu Kaczynskému a jeho Právu a spravedlnost jistou šanci na vítězství. Značná část Poláků totiž stále věří, že sice s nepřijatelnými metodami, ale s vizí čisté IV. Rzeczpospolity, vede Jaroslaw Kaczynski spravedlivý boj se zkorumpovanou minulostí a postkomunistickou mafií. A přílišná "předčasnost" voleb nedává šanci je z tohoto omylu vyvést. Na druhou stranu, úvaha Donalda Tuska, že čím déle se nechá premiérovi Kaczynskému v rukou moc, tím více ji bude moci zneužít, je správná.

Proto jsem v zásadě smířen s tím, že budu i po polských volbách editorovi strany jedna svých pražských novin vysvětlovat, že nemůže dát titulek "Kaczynski vyhrál volby v Polsku". A to přesto, že Právo a spravedlnost volby možná skutečně vyhraje. Doufám totiž, že v sobě najdou opoziční strany Levice a demokracie spolu s Občanskou platformou a případnými dalšími stranami v parlamentu dost síly, aby se vytvořily "antikaczynskou" vládu. Protože ne-li, čekají Polsko ještě dlouhé, těžké roky s bratry Lechem a Jaroslawem. Tak těžké, jakoby Slovensko čekali v roce 1998 s Mečiarem, kdyby tehdy skutečně vyhrál.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .