Strategie Miloše Zemana

Oč mu jde, s tím se Miloš Zeman ovšem nikdy neskrýval. Jenom ho zdejší politická scéna ve své obvyklé sebestřednosti nebrala na vědomí. Kdo by to ale vědět měl, je právě Jiří Paroubek. O něm totiž Zeman v rozhovoru, který vznikl po Paroubkově nástupu do čela vlády před třemi lety, řekl doslova: "Podle mého názoru Paroubek překonal jedno trauma, které na levici existuje a sice odmítání spolupráce mezi socialisty a komunisty." Tenhle dojem získal Zeman poté, co spolu s manželkou strávili u Paroubků na chalupě před třemi lety víkend v obležení novinářů, kteří marně čekali, až oba muži o své konverzaci cosi utrousí.

Jen pár týdnů poté se ale Zeman v rozhovoru pro regionální Deníky rozhovořil celkem obšírně, když připomněl francouzského prezidenta Mitterranda, který vzal komunisty dokonce do vlády. To měli asi 20 procent volebních preferencí. A když z vlády po několika letech odcházeli, tak měli už jen tři procenta, protože podle Zemana místo opozičních řečí museli prokázat, co skutečně umí, a moc toho neudělali. Jelikož ale my jsme tu měli komunistickou vládu a desetiletí totality, uznával Zeman, že "v této chvíli je takový mitterrandovský tah u nás nemožný. Ale to, co není nemožné, je spolupracovat v oblastech, které jsou totožné v programu obou stran." Jako konkrétní příklad uvedl Zeman tehdy majetková přiznání. Zároveň se mu ale nelíbil Paroubkův vstřícný postoj vůči návrhu hospodářské strategie z pera Martina Jahna, protože prý oslabuje veřejný sektor. A jeho posilování voliči od sociální demokracie očekávají a pokud je zklame, odkloní se ke komunistům nebo přestanou volit vůbec. Podle Zemana je totiž odmítání podpory ze strany KSČM, ať už v parlamentě nebo na krajské úrovni, chybou. Dlouhodobě vedle sebe podle jeho slov dvě levicové strany nemohou existovat, stejně jako nemohou existovat dvě strany na pravici. Jako prozatímní řešení si Zeman dovedl už tenkrát, v roce 2005, velmi dobře představit to, co propaguje i nyní v krajích: opoziční smlouvu mezi ČSSD a komunisty. I za cenu podílu na klíčových funkcích. Zeman poukazoval ostatně už tehdy na to, že KSČM má místopředsedu parlamentu, aniž by byla vázána jakoukoli dohodou o toleranci. Ve zmíněném rozhovoru Zeman rovněž nezastíral, že považuje za velmi inspirativní příklad bývalého německého sociálního demokrata Oskara Lafontaina, který založil v roce 2005 levicovou stranu "Die Linke", do které integroval postkomunistickou východoněmeckou PDS. Dodejme, že s Paroubkem se Zeman názorově rozešel po volbách v roce 2006 a když ho sociálně demokratický lídr před rokem osočil, že má na svědomí finančně pro stranu téměř likvidační smlouvy s advokátem Altmannem, zastupujícím ČSSD ve při o Lidový dům, vystoupil i ze strany.

Teoreticky by se tedy Zeman o sjednocení levice ala Lafontaine mohl před volbami do sněmovny ještě pokusit. Nejdřív by ale nebylo od věci vidět, jak to bude eventuálně fungovat v krajích: ve středočeském a v severočeském je takové řešení ostatně už téměř na spadnutí. Opoziční smlouvy ale mají, jak ukázala právě ta Zemanova a Klausova, jednu zásadní vadu na kráse: opozice se s vládnoucí stranou rozdělí jen o moc, nikoli o vládní odpovědnost. A voliči to obvykle spočítají, jak jsme v uplynulých dnech viděli, právě tomu, kdo vládne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .