Štěstí je dělat to, co je těžké. Příběh Hany Jüptnerové

Hana Jüptnerová vítá Václava Havla v Trutnově 27. ledna 1990
Hana Jüptnerová vítá Václava Havla v Trutnově 27. ledna 1990

V pondělí 7. října 2019 zemřela po dlouhé nemoci ve věku 67 let gymnaziální pedagožka, signatářka Charty 77 Hana Jüptnerová.

Hana Jüptnerová (Špičková) asi v deseti letech, Herlíkovice 1962

Patřila k mimopražským disidentům – a mimo jiné pronesla v květnu 1988 projev na pohřbu utýraného politického vězně Pavla Wonky. Jejímu těžkému a obětavému životu věnujeme nové Příběhy 20. století.

Hana Jüptnerová (Špičková) se narodila v lednu 1952 v Trutnově. O rok později se s rodiči přestěhovala do Vrchlabí-Herlíkovic, kde pak prožila většinu života. Její otec pocházel ze Železné Rudy, maminka ze vsi na Jičínsku. V Herlíkovicích se Špičkovi nastěhovali do poloviny dřevěného dvojdomku po vyhnaných Němcích.

Hana vyrůstala v místnostech s nábytkem po původních majitelích, spala v jejich peřinách – a vzpomínala, že ta podivnost tehdy lidem připadala „docela normální“. Před vyhnáním českých Němců se Vrchlabí jmenovalo Hohenelbe, po válce muselo okres opustit 45 tisíc obyvatel. Přišli noví lidé, a Hana líčila, že jako dítě zažila již jen jednu Němku, k níž se chodilo pro vajíčka.

Hana Jüptnerová, Vrchlabí 1989

Otec Špička byl inženýr ekonomie (později dálkově vystudoval angličtinu a francouzštinu), rodinu živil jako technický úředník v Tesle. Matka pracovala jako účetní. Hana trávila dětství s ostatními dětmi na stráních na úpatí Krkonoš (do centra Vrchlabí to měla několik kilometrů), ale v pracovních dnech byla od časného rána v jeslích, ve školce, ve škole, v družině.

Instituční výchova v komunistickém Československu převažovala nad rodinnou: „Trpěla jsem nedostatkem podnětů. Navíc doma nebyly žádné knížky. Neměla jsem nikoho, kdo by mě nasměroval.“ V roce 1958 přišel na svět sourozenec, bratr, jemuž byla diagnostikována schizofrenie, a pobýval převážně v ústavu.

Od Herlíkovic a stereotypního dětství se Hana začala odpoutávat na střední škole. Chodila do Vrchlabí na SVVŠ, tehdejší obdobu gymnázia, navštěvovala knihovnu, hodně četla, poprvé se zamilovala. 21. srpna 1968, na počátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, stála se svou první láskou u silnice: „Kolem jezdila polská vojenská auta, obraceli jsme se k nim zády. Nikdo nevěděl, co bude.“ Začala normalizace a Hana ve škole navrhla, aby třída poslala narozeninové přání Alexanderu Dubčekovi. Přidal se k ní jen jediný spolužák.

Oheň

Hana Jüptnerová na gymnáziu Jilemnice před rokem 1988, tajná fotka studentů

V noci z 28. prosince 1969 silně mrzlo, bylo asi 20 stupňů pod nulou. Dřevěný dvojdomek v Herlíkovicích, kde bydleli Špičkovi, začal hořet, hasiči přijeli pozdě: „Spala jsem v pokojíčku v podkroví, vzbudil mě kouř, pak jsem vyskočila z okna.“ Hana měla tržnou ránu na koleně, matka a bratr se z hořícího domu nedostali. Otec vyskočil s těžkými popáleninami, zemřel v nemocnici za deset dní. Stihl ještě Haně nadiktovat adresy přátel, na které měla poslat parte. Byla mezi nimi i brněnská adresa jeho spolužáka ze studií Luboše Poláka.

„Nevěděla jsem, jak mám začít žít,“ vzpomínala Hana. Luboš přijel na pohřeb - a opuštěná dívka u něj později našla druhý domov, sblížili se. Luboš Polák byl disident, žil na Vysočině, pracoval jako hlídač v místním JZD, po nocích přepisoval samizdaty. Po smrti rodičů získala Hana od města Vrchlabí malý byt, v roce 1970 byla přijata na brněnskou filozofickou fakultu, na učitelské studium češtiny a němčiny. Pamatovala si dusnou a šedivou atmosféru normalizace, pamatovala si na dopis Václava Havla z roku 1975, adresovaný prezidentovi Gustávu Husákovi. Číst ten text prý bylo osvěžující, bylo to „jako když se otevře okno“.

Socialistická atmosféra křížená s prušáctvím

Partnerská škola brněnské univerzity se nacházela v Greifswaldu na Baltu, v tehdejší Německé demokratické republice. Hana na tamní univerzitě strávila dva semestry, pobyt jí prý příliš neobohatil: „Socialistická atmosféra křížená s prušáctvím.“

Hana Jüptnerová, svatební fotografie s Gerdem Jüptnerem, Trutnov, srpen 1977

Předpokládalo se kupříkladu, že čeští studenti budou navštěvovat schůze východoněmecké mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend. Teprve na konci studia Hana objevila Junge Gemeinde, společenství mladých evangelíků - a v něm Reinharda, jak se později ukázalo, nejdůležitějšího muže svého života.

Po návratu dopsala diplomovou práci, v roce 1976 se vrátila do Vrchlabí a nastoupila na své první učitelské místo na gymnáziu v blízké Jilemnici: „Nebyla jsem připravená, metodicky ani didakticky. Neuměla jsem ani udělat zápis do třídní knihy. A hned jsem dostala maturitní ročník.“

Hana Jüptnerová se syny Janem a Petrem, Vrchlabí 1981

Na gymnáziu poznala kolegu Gerharda Jüptnera. Pocházel z německé sudetské rodiny, která po válce směla zůstat v Československu. Narodil se v červnu 1945, kruté poměry odsunu a pobyt v  lágru přežil jen zázrakem. Vzali se, měli spolu dítě, ale když Hana čekala druhé, manželství se rozpadlo. V těžké životní situaci roku 1979 podruhé podepsala Chartu 77 (poprvé Luboš Polák její podpis nepředal dál, protože ji chtěl chránit, on sám Chartu podepsal mezi prvními).

V roce 1983, po mateřské dovolené, nastoupila Hana znovu do jilemnického gymnázia na zkrácený úvazek. Bylo krajně neobvyklé, že jako chartistka směla učit, byť pouze cizí jazyky. Starala se sama o dvě děti, žila na malém městě, opozičním aktivitám se příliš nevěnovala, neměla na to sílu ani čas (a také už měla za sebou estébácké návštěvy). Nechodila ovšem ke komunistickým pseudovolbám s nadiktovanou kandidátkou Národní fronty.

Hana Jüptnerová u přátel v NDR, v rodině faráře Markuse Meckela, později ministra zahraničí

„Ve škole mě nechali, dost dobře asi nemohli vyhodit samoživitelku dvou malých dětí jen proto, že nechodí k volbám a podepsala Chartu. Svobodná Evropa by o tom referovala. Západní média představovala velkou pomoc pro všechny pronásledované.“ Vedení gymnázia jí různými způsoby znepříjemňovalo život: měla snížený úvazek, přesto měla rozvrh postavený tak, že musela kvůli svým jedenácti hodinám dojíždět do školy brzy ráno čtyřikrát týdně.

Pavel Wonka

O disidentovi Pavlu Wonkovi se Hana dozvěděla z Hlasu Ameriky a z dokumentů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Pavel Wonka byl solitér, žil v soustavných konfliktech s komunistickým režimem a režimním aparátem, byl opakovaně zavíraný. Hana mu psala do vězení, snažila se jezdit na soudní přelíčení, nepouštěli jí však do jednací síně.

26. dubna 1988 Pavel Wonka zemřel za nejasných okolností ve vězení v Hradci Králové, kam byl poslán ve velmi špatném zdravotním stavu. Jeho pohřeb se změnil v pokojnou protikomunistickou manifestaci, účastnilo se ho přes dva tisíce lidí včetně disidentů. Hana Jüptnerová na pohřbu promluvila: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Pohřeb Pavla Wonky, Vrchlabí 6. května 1988

Po pohřbu Pavla Wonky už Hana Jüptnerová nechtěla zůstat ve školství. Nevyhodili ji, podala výpověď sama – a začala si hledat jinou práci. Zpočátku to vypadalo, že volných manuálních zaměstnání je dost, ukázalo se však, že ne pro disidentku. Haně hrozilo, že ztratí i přídavky na děti (nárok na sociální dávky měl jen občan v pracovním poměru).

Nakonec jí z kritické situace pomohl přítel z vrchlabského evangelického sboru, jehož členkou se stala v roce 1982, kdy se nechala pokřtít. Získala díky němu práci jako myčka nádobí v cukrárně-výrobně, avšak „velké porozumění a podporu pro své politické postoje jsem mezi členy sboru nenašla,“ ve společnosti panoval názor, že „když se člověk staví režimu, je blázen“. V roce 1989 byla Hana Jüptnerová zaměstnána jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě.

Po převratu

Když se v Československu zhroutila komunistická vláda, mohla Hana Jüptnerová žít jako svobodný člověk: pracovala v Občanském fóru, začala znovu učit na gymnáziu ve Vrchlabí, navazovala kontakty se sudetskými Němci.

Hana Jüptnerová s první pěstounskou dcerou Věruškou, oslava 3. narozenin, Vrchlabí 1993

Plánovala spolu s dalšími lidmi otevření česko-německého střediska vzájemného porozumění, k tomu však nedošlo: „Veřejnost nebyla připravená,“ pokleslá politika „potřebovala nepřítele - a tím byl sudetský Němec.“ Zásluhou Hany Jüptnerové byl vybudován malý pomník na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně - na místě, kde bylo v květnu a červnu 1945 zastřeleno více než 20 lidí, jejichž jedinou vinou byla německá národnost.

V srpnu 1992 přijala Hana Jüptnerová do pěstounské péče dvouapůlletou Věru. Do žádosti napsala, že chce romské dítě. Za čas požádala o další: „Nechala jsem to rozhodnutí na Bohu, jaké dítě mi pošle.“ Z broumovského dětského domova si nakonec přivezla dvě romské sestry, Marii a Miriam.

Více se dozvíte z rozhlasových Příběhů 20. století.

 Hana Jüptnerová v roce 2018