StB a její (ne)spolupracovníci

Ti méně schopní se pak spokojili třeba s podnikovým časopisem. Právě takovýto obrázek o činnosti obávané komunistické tajné policie si může člověk udělat na základě verdiktů soudů. Konkrétně v případech, ve kterých rozhodují o tom, zda konkrétní člověk byl spolupracovníkem státní bezpečnosti, či nikoli. Rozsudky o tom, že jejich jméno bylo neoprávněně evidováno v seznamech spolupracovníků STB si totiž vyslechlo zhruba 90 procent těch, kteří se soudili. Je to až neuvěřitelně vysoké číslo, které by skutečně mohlo svádět k přesvědčení, že komunistická tajná policie pořádně nefungovala a vládl v ní neuvěřitelný chaos.

V konfrontaci s výroky soudů se těžko dokazuje něco jiného. Přitom s velmi vysokou pravděpodobností, hraničící téměř s jistotou, tomu až na nepatrné výjimky bylo právě naopak. Asi nejlépe tento problém vystihuje názor historika Pavla Žáčka. Tedy člověka, který se problematikou fungování komunistické státní bezpečnosti léta zabývá a který měl možnost nahlédnout do tisíců nejrůznějších dokumentů a do archivů. V dnešních Lidových novinách na otázku zda je možné, že například u soudu s Vratislavem Kulhánkem příslušníci STB tvrdili, že si vše vymysleli, Žáček odpověděl, cituji: " To je nesmysl. Když porozumíte směrnicím a fungování Státní bezpečnosti, když to srovnáte s dalšími případy, tak vám vyjde, že to tak být nemohlo.

Nevýhoda je v tom, že když takový případ dostane do ruky soudce, který jenom utilitárně řeší pohled ochrany občana, který minulý době nerozumí, tak snadno rozhodne, že někdo není evidován. Pokud by příslušníci STB něco takového dělali, tak by je vyhodili. Byla tam velká kontrola." Konec citátu Pavla Žáčka z dnešních Lidových novin. Zkrátka bývalá komunistická tajná policie byla natolik vojensky organizovanou a disciplinovanou skupinou, že v ní podvádět prakticky nešlo. Rozhodně ne v takové míře, jak o tom svědčí většina výroků soudů. Takže problém nebude ani tak v evidenci a v dalších důkazních materiálech, jako spíše v jejich vyhodnocování. A v této souvislosti hraje důležitou roli ministerstvo vnitra. To je většinou v pozici žalovaného.

Tedy, že vydává seznamy, ve kterých je konkrétní člověk údajně neoprávněně evidován. Ministerstvo vnitra nemá mimořádný zájem na tom, aby spory vyhrávalo. Přinejhorším jméno vyškrtne. Naštěstí ne z původního a z historického hlediska cenného archivu svazků, ale z jeho internetové verze. Ta v tištěné podobě už stejně koluje ve veřejnosti, proto její dodatečná oprava není možná. Maximálně v nové verzi už nebudou někteří lidé z rozhodnutí soudu zveřejněni. Ministerstvo vnitra nemůže být za údajné chyby v seznamech nijak postiženo, takže nemá důvod například pracně shromažďovat dostatek pádných důkazů. Také proto hrají při soudním líčení většinou klíčovou roli bývalí příslušníci státní bezpečnosti, pokud se k soudu vůbec dostaví. A ti podle očekávání nemají velký zájem svědčit proti svým bývalým spolupracovníkům.

Třeba kvůli tomu, že tito lidé jsou jim pak dlouhodobě zavázáni a mohou je různým způsobem vydírat. Nelze se pak divit tomu, že u soudu nehrají podstatnou roli ani důkazy obsažené ve spisu. Třeba o jednotlivých schůzkách a o tom, co z nich bylo zaznamenáno. V některých případech dochází ke skutečným kuriozitám. To třeba v případě, kdy soud o vědomé spolupráci nepřesvědčily ani útržky složenek dokumentující předání peněz za poskytnuté informace. Zkrátka situace kolem evidence spolupráce se státní bezpečností je paradoxní. Na jedné straně je verdikt soudu, který je nutné respektovat. Na straně druhé pak dost indicií o tom, že většina těchto verdiktů se neopírá o neprůstřelné důkazy. Tím spíš, že veřejnost má možnost do některých svazků nahlédnout a přesvědčit se o tom, jak to s údajnou spoluprací mohlo být.

Právě v této souvislosti by do některých případů mohly vnést světlo lidé, na které byli tito spolupracovníci-nespolupracovníci nasazeni. Právě v jejich spisech by mohli být informace, které se bývalá státní bezpečnost nemohla dozvědět od nikoho jiného, než od svého spolupracovníka. Byť nyní estábáci u soudu tvrdí, že si buďto všechno vymysleli, nebo dokonce svého údajného spolupracovníka nikdy neviděli.