Státní zakázky

Státem je v tomto případě třeba rozumět konkrétní politiky a úředníky, kteří rozhodují o tom, kdo státní zakázku získá. Dotyční politici a úředníci nejsou za špatná rozhodnutí vedeni k odpovědnosti, a tak jim nic nebrání upřednostnit toho, kdo jim přijde sympatický anebo nabídne provizi. Návody, jak tomu zabránit, existují, ale aby se praktikovaly, museli by to chtít právě lidé, kteří to z pochopitelných důvodů nechtějí. To, co se u nás děje kolem veřejných zakázek, je dokonalá fraška. Politici evidentně nemají zájem, aby svůj vliv na rozdělování státních peněz omezili přísnými zákony o střetu zájmů a zadávání veřejných zakázek.

Proti chobotnici, která vysává státní kasu, stojí kontrolní úřady bez potřebných kompetencí a hrstka lidí z organizace prosazující průhlednost, kteří se věnují osvětě. Informace o tom, že jsme byli za bílého dne okradeni minimálně o třicet dva miliard korun, ale pravděpodobně o víc, vybízí k zamyšlení, kdo za to nese odpovědnost. Odpověď je nepříjemně prostá. Jsme to my, voliči, kteří opakovaně dáváme hlasy stranám, které problém korupce neřeší. Okrádáni jsme proto, že nám to nevadí. Volbou stran, které v parlamentu rozhodují o podobě zákonů, a které odpovídají za úplatné úředníky na ministerstvech, dáváme najevo, že si nevážíme peněz, které do společné kasy odvádíme na daních. Zlobit se na politiky je nesmysl. Pouze to vzali na vědomí.