Státní bezpečnost – a její „vyšetřovací“ metody

V minulosti jste už mohli slyšet dokument o zneužívání práce v táborech a věznicích 50. – 80. letech, o osudech kulaků, o vězněných ženách, o útěcích z kriminálů, o zatýkání. Nedělní pořad, vycházející z archivních vzpomínek Tomáše Sedláčka, Antonína Husníka, Jiřího Zenáhlíka a mnoha dalších patří do této „řady“.

Co všechno vlastně spadá pod pojem vyšetřovací metody STB? Vyjděme z toho, že v prostředí totalitního komunistického státu, v našem případě sovětské gubernie, byl podezřelý každý. Nikdo neměl nedotknutelné soukromí. Existovalo množství gumových paragrafů, od velezrady až k pobuřování, které se daly naroubovat na téměř jakýkoli čin. Za politický delikt tak mohl být odsouzen přesvědčený demokrat, který spolupracoval s rozvědkou západní země, ale i člověk, který nedělal proti režimu nic, člověk, který se narodil „ve špatné rodině“, měl „nevyhovující“ víru anebo i ten, kdo byl režimu plně oddán. Z politických důvodů mohl být pronásledován i ten, kdo se dopustil kriminálního deliktu.

Jiří Ženahlík, svatba|foto: Post Bellum

Politická policie československého komunistického státu působila ve zkřiveném, respektive pseudoprávním prostředí. Ale ani tak nemusela dodržovat zákon. Zpravidla si mohla dělat, co uznala za vhodné. Stručně řečeno: rozhodující v její práci bylo naplnění politických záměrů. Rozhodující byl cíl, nikoli prostředky, které k němu vedly. A rozhodující byl zájem vládnoucí strany, nikoli právo či individuální život, který měl mizivou cenu.

Pod termín vyšetřování StB spadá celá škála nezákonností, které probíhaly už před zatčením: nejrůznější provokace, odposlechy telefonů i bytů, otevírání pošty, domovní prohlídky, nasazování špiclů, vydírání.

Tomáš Sedláček v Anglii během 2. světové války|foto: Post Bellum

My jsme se ale tentokrát pokoušeli na základě řady rozhovorů postihnout, co se s člověkem dělo, co s ním prováděli, když už byl lapen, když měl na rukou pouta. Zajímaly nás metody, jimiž se Státní bezpečnost snažila donutit zatčené k přiznání, zlomit je, dotlačit k tomu, aby sehráli určenou roli ve vykonstruovaných procesech. Je to téma důležité nejen kvůli poznání československé minulosti, ale i proto, že jen málo mučitelů z 50. let skončilo před soudem a ještě méně jich bylo potrestáno, ačkoli se mnozí dožili roku 1989, ačkoli někteří žili ještě dvacet let poté.